Listopad 2011

Palestinský fašismus 2 - pokrač.

29. listopadu 2011 v 9:27 | frh |  POLITIKA
JÁSIR ARAFAT (vl.jm. Mohammed Abdel-Raouf Arafat As Qudwa al-Husseini) synovec proslulého palestinského fašisty a antisemity, jeruzalémského muftího al-Husseiniho (přítele Himmlera, Eichmana a Hitlera).
Jásir Arafat neboli Abú Amar, jak znělo jeho bojové jméno, byl jediný palestinský národní vůdce, kterého Palestinci kdy měli, a zároveň snad nejkontroverznější politik moderních dějin. Pro Palestince zbožňovaný idol, na jehož rozkaz mnozí bez ptaní zabíjeli i umírali, pro Izraelce lhář, terorista, vrah a válečný zločinec, který měl na svědomí tisíce zbytečných životů. Na mnoho let se mu podařilo přesvědčit velkou část světa, že terorismus a vraždění nevinných lidí jsou legitimním bojem za nezávislost státu, který už jednou vznikl. Když ale o jeho existenci Spojené národy v roce 1947 rozhodly, Palestinci, včetně Arafata, ji odmítli jen proto, aby ji nezískal také Izrael, a dali přednost ozbrojenému boji proti němu. Arafat tak celý svůj život zasvětil získání něčeho, co jeho lid už měl, a nikdy neopomněl promarnit šanci, když to mohl získat zpět. Za to, že po 53 letech svého nesmyslného boje projevil ochotu ze svého postoje slevit a podepsal dohodu v norském Oslu, bez rozpaků přijal Nobelovu cenu míru. Dalších deset let však strávil porušováním této dohody a budováním teroristické infrastruktury, kterou je dnes skoro nemožné rozvrátit. (Zdroj: http://www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/141371; Autor: Gita Zbavitelová )

HADŽI AMIN AL-HUSSEINI (Arafatův strýček) dobrovolně vstoupil do osmanské turecké armády za I. světové války. Získal si pověst násilného, fanatického antisemitisty a byl Brity uvězněný za vyvolávání arabských útoků proti Židům roku 1920, i tzv. Hebronského masakru, při němž bylo v srpnu 1929 masově zavražděno 64 bezbranných ultraortodoxních Židů. Hadži Amín bol odsouzený britským soudem na patnáct let nucených prací. Policie, ovládaná antisemitskými proarabskými názory jej však nechala záměrně utéci do Sýrie a brzy poté byl omilostněn, a vrátil se zpět do Jeruzaléma. Tam musel čelit odporu místní Vysoké rady muslimů, která ho označila za vraha a zločince. Hadži Amín byl ale Vysokým britským komisařem potvrzený za Veľkého Muftího Jeruzalema,a jeho kritikům bylo nepokrytě vyhrožováno smrtí zejména z tábora muslimských radikálů, nakloněných Aminovi.
Al-Husseini představoval nový druh propagátora militantního palestinského arabského nacionalizmu, koncept, který zde byl dosud neznámý. Když se Amin dostal k moci, začal kampaň teroru a zastrašování proti komukoliv, kdo odporoval jeho vládě a jeho metodám. Vyzýval k zabíjení Židů při každé příležitosti, ale stejně tak eliminoval Araby, kteří nepodporovali jeho kampaň fanatizmu, nenávisti a násilí. Husseiní nebyl ochotný vyjednávat nebo dělat kompromisy. Jediná představa míru v jeho divoké mysli fanatického primitiva byla na mrtvolách všech "psů nevěřících". Z té doby také pochází jeho charakteristický výrok: "Zapamatujte si, že toto byla a zůstane arabská země. Všichni cizí okupanti a sionisti, budou do posledního muže zmasakrovaní. Nechceme žádný pokrok, žádnou prosperitu. Osud této země rozhodne meč".
Roku 1929 podnítil velké arabské útoky proti Židům v Palestině. Začaly poté, co al-Husseini falešně obvinil Židy ze znesvěcování mešit lejny a prasečí krví, dokonce údajnou rituální vraždou při zdech posvátné mešity Al Aksá. Arabské davy volali: "Izbah Al-Yahud!" - "Zabíjejte Židy"! Po velkém zabíjení Židů zvláště v Jeruzalémě muftí masově rozšířil fotografie povražděných Židů s vyhlášením, že toto jsou mrtví Arabové, "povraždění Židy"!
Roku 1937, po návštěvě Adolfa Eichmanna v Palestině Velký Mufti vyjádřil svojí solidaritu s Německem, přičemž požádal Třetí říši, aby sa postavila proti vytvoření židovského státu, zastavila imigraci Židů do Palestiny a poskytla zbraně jeho arabským milicím. Všem jeho požadavkům bylo vyhověno a Arabové dostávali od Německa a Itálie již zcela pravidelně zbraně i peníze na genocidní protižidovské operace.

================================================================================================================

multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech [editovat] Reference •V tomto článku je použit překlad textu z článku Mohammad Amin al-Husayni na anglické Wikipedii. 1.↑ ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2005. 305 s. Dále jen: Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. ISBN 80-903333-9-7. S. 56. 2.↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 46-47 3.↑ SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém - ohnisko dění. Ostrava : A-Alef, 2003. 91 s. ISBN 80-85237-71-7. S. 76. [editovat] Literatura •GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9. [editovat] Externí odkazy •Achcar, Gilbert (14 May 2010). "Blame the Grand Mufti". Le Monde diplomatique. Pouze dočasné použití •Arendt, Hannah (1963). Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil. New York: Viking Press. ISBN 978-0-253-21637-3. Pouze dočasné použití •[1983] (2002) The Quest for the Red Prince. The Lyons Press. ISBN 978-1-585-74739-9. Pouze dočasné použití •Ben-Ze'ev, Efrat (2011). Remembering Palestine in 1948: Beyond National Narratives. Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-19447-1. Pouze dočasné použití •Black, Edwin. (2004). Banking on Baghdad. New York: Wiley and Sons. ISBN 978-0-471-67186-2. Pouze dočasné použití •(2011) Hitler's Shadow. Pouze dočasné použití •Browning, Christopher R. (2007). The Origins of the Final Solution: The Evolution of Nazi Jewish Policy, September 1939-March 1942. University of Nebraska Press. ISBN 978-0-803-25979-9. Pouze dočasné použití •Benvenisti, Meron (1998). City of Stone: The Hidden History of Jerusalem. University of California Press. ISBN 978-0-520-20768-4. Pouze dočasné použití •Brynen, Rex (1990). Sanctuary and Survival: The PLO in Lebanon. Boulder, Colorado: Westview Press. ISBN 978-0-813-37919-7. Pouze dočasné použití •Carpi, Daniel (1983). "The Mufti of Jerusalem: Amin el-Husseini, and his diplomatic activity during World War II, October 1941-July 1943". Studies in Zionism VII: 101-131. Pouze dočasné použití •Carpi, Daniel (1977). "The Rescue of Jews in the Italian Zone of Occupied Croatia", Rescue Attempts During the Holocaust: Proceedings of the Second Yad Vashem International Historical Conference, April 1974. Jerusalem: Yad Vashem. Pouze dočasné použití •Cohen, Hillel (2009). Army of Shadows, Palestinian Collaboration with Zionism, 1917-1948. University of California Press. ISBN 978-0-520-25989-8. Pouze dočasné použití •Cohen, Michael J. (1989). The Origins and Evolution of the Arab-Zionist Conflict. University of California Press. ISBN 978-0-520-06598-7. Pouze dočasné použití •Davidson, Lawrence (2001). America's Palestine: Popular and Official Perceptions from Balfour to Israeli Statehood. University of Florida Press. ISBN 978-0-813-02421-9. Pouze dočasné použití •De Felice, Renzo (1990). Mussolini l'alleato:1. L'Italia in guerra 1940-1945 1. Torino: Einaudi. ISBN 9788806593063. Pouze dočasné použití •Elpeleg, Zvi (1993). The Grand Mufti: Haj Amin Al-Hussaini, Founder of the Palestinian National Movement, (trans. David Harvey), Frank Cass Publishers. ISBN 978-0-714-64100-3. Pouze dočasné použití •Fieldhouse, David Kenneth (2006). Western Imperialism in the Middle east 1914-1958. Oxford University Press. ISBN 978-0-199-28737-6. Pouze dočasné použití •Friedman, Isaiah (2000). Palestine:A Twice-Promised Land? The British, the Arabs & Zionism, 1915-1920 1. New Brunswick and London: Transaction Publishers. ISBN 978-1-560-00391-5. Pouze dočasné použití •Fisk, Robert (2006). The Great War for Civilisation: The Conquest of the Middle East. HarperPerennial. ISBN 978-1-841-15008-6. Pouze dočasné použití •Gonen, Rivka (2003). Contested holiness: Jewish, Muslim, and Christian perspectives on the Temple Mount in Jerusalem. Publishing House, Inc.,. ISBN 978-0-881-25798-4. Pouze dočasné použití •Gordon, Neve (March 24, 2008). "Shadowplays". Pouze dočasné použití •Great Britain (1930). Report of the Commission on the disturbances of August 1929 (Shaw Commission report). Command paper 3530. Pouze dočasné použití •(2006) Abrahams Enkel Juden, Christen, Muslime und die Schoa. Franz Steiner Verlag. ISBN 978-3-515-08979-1. Pouze dočasné použití •Gutman, Israel (1995). Encyclopedia of the Holocaust 1. Macmillan Library Reference USA. ISBN 978-0-025-46705-7. Pouze dočasné použití •Hershco, Tsilla (March 2006). "Le grand mufti de Jérusalem en France: Histoire d'une évasion" (n°1). Revue Controverses. Pouze dočasné použití •Hilberg, Raul [1961] (1973). The Destruction of the European Jews. New York: New Viewpoints. Pouze dočasné použití •Hirszowicz, Lukasz (1966). The Third Reich and the Arab East. Routledge & K. Paul. Pouze dočasné použití •Huneidi, Sahar (2001). A Broken Trust, Herbert Samuel, Zionism and the Palestinians. I.B.Tauris. ISBN 978-1-860-64172-5. Pouze dočasné použití •al-Husayni, Haj Amin (1999). in Abd al-Karim al-Umar: Memoirs of the Grand Mufti. Pouze dočasné použití •Jbara, Taysir (1985). Palestinian Leader, Hajj Amin Al-Husayni, Mufti of Jerusalem. Kingston Press Series. ISBN 0-940670-21-6. Pouze dočasné použití •Kassim, Anis F. (June 1 1988). Palestine Yearbook of International Law 1987-1988 4. Kluwer Law International. ISBN 904-1-10341-4 (?). Pouze dočasné použití •Khalidi, Rashid (1997). "The Formation of Palestinian Identity: The Critical Years, 1917-1923", Rethinking Nationalism in the Arab Middle East. Columbia University Press, 171-189. ISBN 978-0-231-10695-5. Pouze dočasné použití •Khalidi, Rashid (2001). "The Palestinians and 1948: the underlying causes of failure", The war for Palestine: rewriting the history of 1948. Cambridge University Press, 12-36. ISBN 978-0-521-79476-3. Pouze dočasné použití •Kolinsky, Martin (1993). Law Order and Riots in Mandatory Palestine, 1928- 1935. London: Macmillan. ISBN 978-0-333-53995-8. Pouze dočasné použití •Krämer, Gudrun (2008). A History of Palestine: From the Ottoman Conquest to the Founding of the State of Israel. Princeton, New Jersey: Princeton University Press. ISBN 978-0-691-11897-0. Pouze dočasné použití •Kupferschmidt, Uri M. (1987). The Supreme Muslim Council: Islam under the British mandate for Palestine. Leiden, New York: E.J. Brill. ISBN 978-9-004-07929-8. Pouze dočasné použití •Lachman, Shai (1982). "Arab Rebellion and Terrorism in Palestine 1929-1939", Zionism and Arabism in Palestine and Israel. Frank Cass. ISBN 978-0-714--63169-1. Pouze dočasné použití •(2001) The Israel-Arab Reader: A Documentary History of the Middle East Conflict, 6, Penguin Books. ISBN 978-0-140-29713-3. Pouze dočasné použití •Laqueur, Walter (2003). A History of Zionism, 3, Tauris Parke Paperbacks. ISBN 978-1-866-4932-5. Pouze dočasné použití •Laurens, Henry (1999). L'invention de la Terre sainte, La Question de Palestine 1. Paris: Fayard. ISBN 978-2-844-06388-5. Pouze dočasné použití •Laurens, Henry (2002). Une mission sacrée de civilisatione, La Question de Palestine 2. Paris: Fayard. ISBN 978-2-213-60349-0. Pouze dočasné použití •Laurens, Henry (2007). Une mission sacrée de civilisatione, La Question de Palestine 3. Paris: Fayard. ISBN 978-2-213-63358-9. Pouze dočasné použití •Lepre, George (1997). Himmler's Bosnian Division; The Waffen-SS Handschar Division 1943-1945. Schiffer Military History. ISBN 978-0-764-30134-6. Pouze dočasné použití •Levenberg, Haim (1993). Military Preparations of the Arab Community in Palestine: 1945-1948. Frank Cass. ISBN 978-0-714-63439-5. Pouze dočasné použití •Lewis, Bernard [1984] (2002). The Jews of Islam. Greenwood Publishing Group. ISBN 978-1-400-81023-9. Pouze dočasné použití •Lewis, Bernard [1995] (1997). The Middle East: A Brief History of the Last 2,000 Years. Simon and Schuster. ISBN 978-0-684-83280-7. Pouze dočasné použití •Lewis, Bernard (1999). Semites and Anti-Semites: An Inquiry into Conflict and Prejudice. W.W. Norton & Company. ISBN 978-0-393-31839-5. Pouze dočasné použití •(2006) Halbmond und Hakenkreuz. Das Dritte Reich, die Araber und Palästina. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. ISBN 978-3-534-19729-3. Pouze dočasné použití •(2006) Deutsche - Juden - Völkermord. Der Holocaust als Geschichte und Gegenwart (Germans, Jews, Genocide - The Holocaust as History and Present).. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. ISBN 978-3-534-18481-1. Pouze dočasné použití •Mattar, Philip [1988] (1992). The Mufti of Jerusalem: Al-Hajj Amin al-Husayni and the Palestinian National Movement. Columbia University Press. ISBN 978-0-231-06463-7. Pouze dočasné použití •Mattar, Philip (1984). "Al-Husayni and Iraq's quest for independence, 1939-1941", Arab Studies Quarterly 6, 267-281. Pouze dočasné použití •Medoff,, Rafael (1996). "'The Mufti's Nazi Years Re-examined", The Journal of Israeli History 17, 317-333. DOI:10.1080/13531049608576090. ISBN 1049608576090. Pouze dočasné použití •Monk, Daniel Bertrand (2002). An Aesthetic Occupation: The Immediacy of Architecture and the Palestine Conflict. Duke University Press. ISBN 978-0-822-32814-8. Pouze dočasné použití •Morris, Benny (1997). Israel's Border Wars, 1949-1956: Arab Infiltration, Israeli Retaliation, and the Countdown to the Suez War. Clarendon Press. ISBN 978-0-198-29262-3. Pouze dočasné použití •Morris, Benny (1997). Israel's Border Wars, 1949-1956: Arab Infiltration, Israeli Retaliation, and the Countdown to the Suez War. Oxford University Press. ISBN 978-0-198-29262-3. Pouze dočasné použití •Morris, Benny (1999). Righteous victims: a history of the Zionist-Arab conflict. Knopf. ISBN 978-0-679-74475-7. Pouze dočasné použití •Morris, Benny (2008). 1948: a history of the first Arab-Israeli war. Yale University Press. ISBN 978-0-300-12696-9. Pouze dočasné použití •Morris, Benny (14 June 2011). Reconsidering the 1948 Arab-Israeli War. in Sheikh Zayed Theatre, London School of Economics: LSE. Pouze dočasné použití •Mousavizadeh, Nader (1996). The Black Book of Bosnia :the consequences of appeasement. Basic Books. ISBN 978-0-465-09835-4. Pouze dočasné použití •Nevo, Joseph (1984). "Al-Hajj Amin and the British in World War II" 20 (1): 1-20. Middle Eastern Studies. Pouze dočasné použití •Nicosia, Francis R. (2007). The Third Reich and the Palestine Question. Transaction Publishers. ISBN 978-0-765-80624-6. Pouze dočasné použití •Nicosia, Francis R. (20 May 2008. 17 June 2008). "Hajj Amin al-Husayni: The Mufti of Jerusalem", United States Holocaust Memorial Museum. Pouze dočasné použití •Novick, Peter (2000). The Holocaust in American Life. Houghton Mifflin Harcourt. ISBN 978-0-618-08232-2. Pouze dočasné použití •Ovendale, Ritchie (2004). The Origins of the Arab-Israeli Wars, 4, Pearson Education. ISBN 978-0-582-82320-4. Pouze dočasné použití •Pappé, Ilan (1994). The Making of the Arab-Israeli Conflict, 1947-1951. I.B. Tauris. ISBN 978-1-850-43819-9. Pouze dočasné použití •Pappé, Ilan (2011). The Rise and Fall of a Palestinian Dynasty: The Husaynis, 1700-1948. University of California Press. ISBN 978-0-520-26839-5. Pouze dočasné použití •Patterson, David (2010). A Genealogy of Evil: Anti-Semitism from Nazism to Islamic Jihad. Cambridge University Press, 114. ISBN 978-0-521-13261-9. Pouze dočasné použití •Pearlman, Moshe (1947). Mufti of Jerusalem: The Story of Haj Amin el Husseini. V Gollancz. Pouze dočasné použití •Permanent Mandates Commission (21 June 1930). Minutes of the Seventeenth (Extraordinary) Session. League of Nations. Pouze dočasné použití •Press Release. "Press Nationalsozialisten planten Holocaust in Palästina", Universität Stuttgart, April 11, 2006. •Rees, Philip (1990). Biographical Dictionary of the Extreme Right Since 1890. Simon & Schuster. ISBN 978-0-130-89301-7. Pouze dočasné použití •Reiter, Yitzhak (1996). Islamic endowments in Jerusalem under British mandate. Routledge. ISBN 978-0-714-64670-1. Pouze dočasné použití •Reitlinger, Gerald Reitlinger [1953] (1971). The Final Solution. Sphere Books. Pouze dočasné použití •Roberts, Sam. "Declassified Papers Show U.S. Recruited Ex-Nazis", New York Times. Ověřeno k 3 January 2011. •Robinson, Glenn E. (1997). Building a Palestinian State: The Incomplete Revolution. Indiana University Press. ISBN 978-0-253-21082-1. Pouze dočasné použití •Rose, Norman (1989). Chaim Weitzmann:A Biography. Penguin Books. ISBN 978-0-140-12230-5. Pouze dočasné použití •Rosen, David M. (2005). Armies of the Young: Child Soldiers in War and Terrorism. Rutgers University. ISBN 978-0-813-53568-5. Pouze dočasné použití •Rouleau, Eric (August 1994). "Qui était le mufti de Jérusalem ?(Who was the Mufti of Jerusalem?)". Le Monde diplomatique. Pouze dočasné použití •Sachar, Howard Morley (1961). Aliyah: The People of Israel. World Publishing Company. Pouze dočasné použití •Sachar, Howard Morley (1972). Europe leaves the Middle East, 1936-1954. Knopf,. ISBN 9780394460642. Pouze dočasné použití •Sachar, Howard Morley [1976] (2006). A History of Israel: From the Rise of Zionism to Our Time, 3, Alfred A. Knopf.. ISBN 978-0-375-71132-9. Pouze dočasné použití •(1988) Blaming the victims: spurious scholarship and the Palestinian question. Verso. ISBN 978-0-860-91175-3. Pouze dočasné použití •Samuel, Edwin (1970). A Lifetime in Jerusalem: The Memoirs of the Second Viscount Samuel. Abelard-Schuman,Israel University Press. ISBN 978-0-878-55181-1. Pouze dočasné použití •Sayigh, Yezid [1997] (1999). Armed Struggle and the Search for State: The Palestinian National Movement, 1949-1993. Oxford University Press. ISBN 978-0-198-29643-0. Pouze dočasné použití •Schechtman, Joseph B. (1965). The Mufti and the Fuehrer: The rise and fall of Haj Amin el-Husseini. T. Yoseloff. Pouze dočasné použití •Schechtman, Joseph B. (1986). The Life and Times of Vladimir Jabotinsky: Rebel and statesman. SP Books. ISBN 978-0-935-43718-8. Pouze dočasné použití •Schlor, Joachim (1999). Tel Aviv: From Dream to City. Reaktion Books. ISBN 978-1-861-89033-7. Pouze dočasné použití •Scholch, Alexander (November 1985). "The Demographic Development of Palestine 1850-1882", International Journal of Middle East Studies XII, 485-505. Pouze dočasné použití •Schwanitz, Wolfgang G. (May 8, 2008). "Amin al-Husaini and the Holocaust. What Did the Grand Mufti Know?", World Politics Review. Pouze dočasné použití •Shahin, Mariam (2007). Palestine: A Guide, 2, Chastleton Travel. ISBN 978-1-905-21451-8. Pouze dočasné použití •Shlaim, Avi (2000). The Iron Wall: Israel and the Arab World. Penguin Books. ISBN 978-0-140-28870-4. Pouze dočasné použití •Shlaim, Avi (=2001). "Israel and the Arab Coalition", The War for Palestine:rewriting the history of 1948. Cambridge University Press, 79-103. ISBN 978-0-521-69934-1. Pouze dočasné použití •Sicker, Martin (2000). Pangs of the Messiah:The Troubled Birth of the Jewish State. Greenwood Publishing Group. ISBN 978-0-275-96638-6. Pouze dočasné použití •Stillman, Norman (2000). "Frenchman, Jews, or Arabs? Jews of the Arab World between European Colonialism, Zionism, and Arab Nationalism", Judaism and Islam: Boundaries, Communications, and Interaction: Essays in Honor of William M. Brinner. Brill, 123-138. ISBN 978-9-004-11914-7. Pouze dočasné použití •Storrs, Sir Ronald (1972). The memoirs of Sir Ronald Storrs. Ayer Publishing. ISBN 978-0-405-04593-6. Pouze dočasné použití •Swedenburg, Ted (2003). Memories of revolt: the 1936-1939 rebellion and the Palestinian national past. Fayetteville: University of Arkansas Press. ISBN 978-1-557-28763-2. Pouze dočasné použití •Taggar, Yehuda (1994). "The Mufti of Jerusalem and Palestine Arab Politics, 1930-1937", The Formation of Modern Iraq and Syria. Routledge. ISBN 978-0-714-64557-5. Pouze dočasné použití •Tauber, Eliezer (1994). The Formation of Modern Iraq and Syria. Routledge. ISBN 978-0-714-64557-5. Pouze dočasné použití •Tomasevich, Joso (2001). War and revolution in Yugoslavia, 1941-1945: occupation and collaboration. Stanford University Press. ISBN 978-0-804-73615-2. Pouze dočasné použití •Tripp, Charles (2000). A history of Iraq, 2nd.(rev.), Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-52900-6. Pouze dočasné použití •Yaeger, Patricia (1996). Geography of Identity. University of Michigan Press. ISBN 978-0-472-10672-1. Pouze dočasné použití •(1991) The Holocaust: The Fate of European Jewry, 1932-1945. Oxford University Press. ISBN 978-0-195-04523-9. Pouze dočasné použití •Yisraeli, David. The Palestine Problem in German Politics 1889-1945. Ramat Gan: Bar Ilan University. Pouze dočasné použití •Zankel, Sönke (2006). "Der Jude als Anti-Muslim: Amin al-Husseini under "der Judenfrage"", Abrahams Enkel Juden, Christen, Muslime und die Schoa. Franz Steiner Verlag, 41-51. ISBN 978-3-515-08979-1. Pouze dočasné použití •Zertal, Idith (2005). Israel's Holocaust and the Politics of Nationhood. Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-85096-4. Pouze dočasné použití

Palestinský fašismus 1

29. listopadu 2011 v 9:27

Amín al-Husajní

(Z Wikipedie, otevřené encyklopedie)

Hadždž Amín al-Husajní / Mohamed Amín al-Husajní (arabsky: محمد أمين الحسيني, žil 1895/1897 - 4. července 1974), známý také jako Hadždž Amín al-Husajní, byl člen prominentní arabské jeruzalémské rodiny al-Husajní, arabský nacionalista a muslimský vůdce v době britské mandátní Palestiny. Husseinovci byli jedním z nejbohatších a nejmocnějších soupeřících klanů v osmanské provincii, známé jako Judská část Palestiny.
V letech 1921 až 1948 zastával úřad Velkého jeruzalémského muftího, a byl vůdčí postavou odporu proti sionismu a vytvoření židovského státu v Palestině.[1]
Obsah: •1 Mládí a počátky protižidovských pogromů •2 Spolupráce s nacistickým Německem a fašistickou Itálií ◦2.1 Muftího účast na nacionalistickém a fašizmem inspirovaném převratu v Iráku •3 Muftího exil v Německu •4 Poválečná role bývalého Velkého muftího Jeruzaléma •5 Al-Husseiniho odkaz •6 Projevy •7 Odkazy ◦7.1 Reference ◦7.2 Literatura ◦7.3 Externí odkazy
Mládí a počátky protižidovských pogromů Hadži Amin al-Husseini studoval náboženské právo na univerzite al-Azhar v Káhiře a navštěvoval Istanbul School of Administration. V roce 1913 šel do Mekky na pouť, čím si vysloužil čestný titul "Hadži". Dobrovolně vstoupil do osmanské turecké armády za I. světové války, ale roku 1917 se vrátil do Jeruzaléma, kde změnil strany, aby pomáhal vítězícím Britům. Získal si pověst násilného, fanatického antisemitisty a byl Brity uvězněný za vyvolávání arabských útoků proti Židům roku 1920,tzv. Hebronský masakr, při němž bylo v srpnu 1929 masově zavražděno 64 bezbranných ultraortodoxních Židů.[2] .

První vysoký komisař Palestiny. Sir Herbert Samuel přicestoval do Palestíny 1. června 1920. Byl slabým administrátorem, až příliš připravený na kompromis a ustupoval extrémistické nacionalistické arabské minoritě, vedené Hadži Amínem al-Hussejním. Když náboženský předák, arabský Mufti Jeruzaléma v roku 1921 umřel, Samuel byl natolik ovlivněný antisemitskými britskými představiteli ve svém personálu, že omilostnil al-Husseiniho a v lednu 1922 ho ustanovil za nového Muftiho a dokonce "objevil" nový titul Velký Muftí. Současně ho jmenoval prezidentem nově vytvořené Nejvyšší muslimské rady.
Al-Husseini se tedy stal náboženským i politickým vůdcem Arabů. Jmenování mladého al-Husseiniho za Muftího bylo plodnou událostí. Před jeho nástupem k moci tu byli aktivní arabské frakce, které podporovaly kooperativní rozvoj Palestiny, zahrnující Araby i Židy.
Ale al-Husseiní nic z toho nechtěl, byl oddaný myšlence vyhnání Židů z Palestíny, bez jakéhokoliv kompromisu, Do prvních masových protižidovských pogromů roku 1920 byl zapletený právě tento arabský nacionalistický vůdce, tedy Hadži Amin al Husseini.


Hadži Amín bol odsouzený britským soudem na patnáct let nucených prací. Policie, ovládaná antisemitskými proarabskými názory jej však nechala záměrně utéci do Sýrie a brzy poté byl omilostněn, a vrátil se zpět do Jeruzaléma .Tam musel čelit odporu místní Vysoké rady muslimů, která ho označila za vraha a zločince . Hadži Amín byl ale Vysokým britským komisářem potvrzený za Veľkého Muftího Jeruzalema,a jeho kritikům bylo nepokrytě vyhrožováno smrtí zejména z tábora muslimských radikálů, nakloněných Aminovi. Al-Husseini představoval nový druh propagátora militantního palestinského arabského nacionalizmu, koncept, který zde byl dosud neznámý. Arabové byli totiž vládnoucí tureckou (osmanskou) mocí utlačováni stejně jako židé, což je paradoxně do 20. století stavělo na stejnou stranu pomyslné barikády.


Když se Amin dostal k moci, začal kampaň teroru a zastrašování proti komukoliv, kdo odporoval jeho vládě a jeho metodám. Vyzýval k zabíjení Židů přii každé příležitosti, ale stejně tak eliminoval Araby, kteří nepodporovali jeho kampaň fanatizmu, nenávisti a násilí. Husseiní nebyl ochotný vyjednávat nebo dělat kompromisy. Jediná představa míru v jeho divoké mysli fanatického primitiva byla na mrtvolách všech "psů nevěřících". Nepochybně ale mistrně ovládal i umění přetvářky a nejednou si dokázal naklonit vysoké britské představitele v Palestině, přesvědčit je o své naprosté loyalitě, potřebnosti až nenahraditelnosti k britským zájmům na Středním východě.

Z té doby také pochází jeho charakteristický výrok : "Zapamatujte si, že toto byla a zůstane arabská země. Všichni cizí okupanti a sionisti, budou do posledního muže zmasakrovaní. Nechceme žádný pokrok,žádnou prosperitu. Osud této země rozhodne meč".


Roku 1929 podnítil velké arabské útoky proti Židům v Palestině. Začaly poté, co al-Husseini falešně obvinil Židy ze znesvěcování mešit lejny a prasečí krví, dokonce údajnou rituální vraždou při zdech posvátné mešity al-Aqsa. Arabské davy volali: "Izbah Al-Yahud!" - "Zabíjejte Židy"! Po velkém zabíjení Židů zvláště v Jeruzalémě Muftí masově rozšířil fotografie povražděných Židů s vyhlášením, že toto jsou mrtví Arabové, "povraždění Židy"!


V srpnu 1936 šest prominentních pravověrných arabských vůdců vytvořilo Vysokou arabskou komisi, s Velkým Muftím Hadžim Amínom al-Husseinim jako premiérem,a spojili sily proti jakési "britské podpoře postupu sionistů v Palestině".Dosavadní otevřeně promuslimské sympatie britských úřadů byly pro ně nepodstatné. Není to zas tak překvapivé,stejnou rétoriku používají i dnešní představitelé a obhájci islamského fašizmu. Každý, a nemusí to být nutně Žid, kdo nepodporuje plošné vyhlazení Židů či aktuálně naprosté zničení izraelského státu je "sionista"!


Významný z ideologického hlediska byl muftího "studijní" pobyt v Saudské Arábii roku 1930, kde se setkal s řadou význačných tehdejších zejména arabských vůdců a duchovních představitelů. Al-Husseini (uprostřed) na návštěvě v Saudské Arábii začátkem roku 1930. Po jeho levici je Hashim al-Atassi, který byl později presidentem Sýrie a po jeho pravici sedí Shakib Arslan, arabský nacionalistický ideolog z Libanonu.V tomto měsíci také propukly první nepokoje v Jaffě, čímž začalo tříleté období násilí a občanské války v Palestině, který je mezi historiky známý jako "Arabská revolta". Počty přepadávaných Židů šly rychle do tisíců a zabitých jich bylo např. jen v říjnu tohoto roku přes 300. Vysoká arabská komise s Husseiním v čele vedla tuto teroristickou válku záměrně proti židovským, později i proti britským cílům. Díky ideologickému krytí "boje za islám", al-Husseini zkonsolidoval svojí moc nad palestinskými Araby kampaní vražd Židů i neposlušných význačných Arabů, rekrutováním ozbrojených milicí a shromažďováním peněz z celého muslimského světa díky protižidovské a protizápadní propagandě.


New York Times napsaly 14.července 1939, že Al Husseiní, velký muftí Jeruzaléma úspěšně přesvědčil britské úřady v Palestině, že pouze on dokáže upokojit masy arabských muslimů, tvořících většinu obyvatel Palestiny, že pracuje jak v zájmu britské vlády, tak palestinské britské správy a proto by měl být presidentem jak Arabské nejvyšší rady, tak výboru Waqf (Arabské samosprávy zaměřené převážně k náboženské problematice). Britové ovšem nemohli zcela ignorovat plánovité zabíjení Židů Araby a zahájili proti "banditům" represivní operace.. Při rychle rostoucím počtu zabitých a zraněných i mezi britskými vojáky a policisty nebylo možné situaci dále ignorovat a přičítat ji pouhé kriminalitě. Židům bylo dokonce umožňěno vytvoření "Židovské pomocné policie" mající chránit židovské komunity před nacionalistickými útoky zfanatizovaných arabských milicí. Objevily se také zárodky židovských militantních organizací jako Hagana, které začaly na arabské vražedné útoky odpovídat stejným způsobem.


Zde je třeba zdůraznit, že David ben Gurion, politický představitel a budoucí první president Izraele odmítal teroristické útoky proti Arabům (proti arabským neozbrojeným cílům) a takovéto útoky trestal. [editovat] Spolupráce s nacistickým Německem a fašistickou Itálií Roku 1937, po návštěvě Adolfa Eichmanna a Herberta Hagena v Palestině Velký Mufti vyjádřil svojí solidaritu s Německem, přičemž požádal Třetí říši, aby sa postavila proti vytvoření židovského státu, zastavila imigraci Židů do Palestiny a poskytla zbraně jeho arabským milicím. Všem jeho požadavkům bylo vyhověno a Arabové dostávali od Německa a Itálie již zcela pravidelně zbraně i peníze na genocidní protižidovské operace. Britská správa na toto centrálně organizované násilí odpověděla zatčením několika "pěšáků", pouličních vrahů jako prostých kriminálníků. V duchu této politiky britské bezpečnostní složky pozatýkaly členy arabské "Strany obrany" tvořené a financované klanem Našasbibi, rivalem muftího ambiciózním mocenským zájmům., kteří byli označeni za hlavní viníky protižidovských vražedných pogromů. Ani jeden člen muftího milicí nebyl zatčen, natož souzen ač vlna masivních organizovaných pogromů byla výhradně jeho dílem. V trestním táboře vyhrazené Arabům na Sinaji bylo r. 1939 90 procent vězňů z klanu Našasbibi a 10 procent z dalších menších klanů, ale ani jeden člen muftího milicí. Nebyla to ale jen britská koloniální správa,kdo muftímu aktivně pomáhala uchopit absolutní moc nad Araby v Palestině.

Komunistická strana Palestiny, organizovaná za spoluúčasti SSSR, vydala již po prvních velkých útocích na Židy r.1929 prohlášení,které konstatovalo že "revoluční hnutí není možné bez protižidovských pogromů". Někteří arabští komunisté dokonce požadovali nepřetržité vyhlazování Židů a pokládali na rozdíl od britských úřadů Husseiniho za "příliš umírněného".

R. 1935 arabští komunisté prohlášovali, že "sionisté zabíjejí Araby" a připojili se k muftího lživé propagandě podle hesla "Zloděj křičí,chyťte zloděje!" Rok nato následovaly přímé rozhovory mezi al-Husseiním a předáky arabských komunistů o spolupráci při pronásledování Židů a tak se stal např. lídr arabských komunistů Nimr Uda šéfem muftího tajné služby a další takový soudruh, Fuad Násir, vojenským velitelem jižního Západního břehu (West bank).. Po pokusu o atentát na generálního inspektora britské policie, jakož i po vraždách stovek zejména Židů, ale i Arabů se postavení Velkého Muftího stalo neudržitelným. Přišel o svůj post presidenta Arabské nejvyšší rady, o členství ve výboru Waqf a po varování byl nucený uprchnout do Libanonu a později do Sýrie, tou dobou pod francouzským mandátem Ligy Národů. Britové vyhlásili Arabskou nejvyšší radu za ilegální a její členové, spolu s např.arabským starostou Jeruzaléma byli rovněž přinucení k odchodu do exilu. Tím však britské úřady považovaly záležitost za uzavřenou a jejich proarabská a tedy antižidovská politika nedoznala žádných změn. Z Británie přicestovali členové parlamentní vyšetřovací komise, dle svého předsedy nazvané později Peelova komise. Peelova komise ještě r. 1937 ve svých doporučeních "dospěla" k porušení mandátu Ligy Národů z r. 1922, který předpokládal rozdělení Palestiny na židovskou a arabskou část, a jako "Domov pro Židy" doporučil mnohem menší území v jižní Judsku.

Velikou roli tu hrála zjevně antisemitská orientace britské globální politiky, mající uspokojit situaci nejen v Palestině, ale i na evropském kontinentě. V této souvislosti je třeba uvést část protokolu Peelovy komise z výslechu Auni Beje Abdul Hadiho, kmenového vůdce obviněného z protižidovských pogromů : "Palestina? Neexistuje taková země! Palestina je pojem, který si vymysleli sionisté. V bibli není žádná Palestina. V koránu není žádná Palestina. Palestina je nám cizí"! Nejen britské úřady a tisk se tedy v této době o Palestině a Palestincích zmiňovaly výhradně jako o židovské zemi a o Židech. Komisi , s požehnáním z nejvyšších míst dosavadní výsledky vyšetřování "nepokojů v Palestině" zjevně připadaly nedostatečné a roku 1938 dále výrazně omezila předpokládaný "Domov pro Židy".

Tzv. "White Paper", závěrečná zpráva Peelovy komise vydaná r. 1939 již zcela zavrhovala myšlenku "Domova pro Židy" a doporučovala omezit na vládní úrovni židovskou imigraci do Palestiny. Šlo o pozoruhodnou, byť nevědomou shodu s požadavky al-Husseiního vůči Německu a Itálii. [editovat] Muftího účast na nacionalistickém a fašizmem inspirovaném převratu v Iráku V Libanonském a později syrském exilu se vypovězený Velký muftí omezil jen na čilou korespondenci a osobní schůzky se svými přívrženci a sympatizanty v arabském světě, jako náboženský vůdce také otevřeně vykládal muslimské svaté knihy ve prospěch nacizmu a fašizmu. Zdůrazňoval ideologickou shodu nacizmu a islámu a velebil vůdcovo dílo "Mein Kampf". Díky jeho činorodému ideologickému vedení stále pokračovaly útoky proti Židům v Palestině a po celém arabském světě.

Po roznícení 2. světové války v Evropě a zvláště po pádu Francie, když byla nástupnická vichystická vláda "Svobodné Francie" nucena otevřeně kolaborovat s hitlerovským Německem se muftí stal ve francouzském syrskem protektorátu váženou a velice mocnou osobou. Šance k osobní angažovanosti ve "svaté" válce, jak ji on viděl, se naskytla r. 1940 kdy ve shodě s Hitlerovým hlavním stanem přímo zaútočil na britské pozice na Středním východě. Když 3. dubna 1939 zahynul při automobilové nehodě irácký král Ghazi I., stal se regentem jeho čtyřletého potomka ( pozdějšího krále Faisala II.) emir Abdul Illah Ten jmenoval v dosud pro-britském Iráku novým premiérem vlády Rašída Aliho al-Kayláního, známého jako sympatizanta nacistického Německa jakož i fašistické Itálie a udržujícího velice úzké styky právě s al-Husseiním.

Bývalý Velký muftí přicestoval počátkem r. 1940 do Baghdádu a ač oficiálně nebyl nikým pověřen, začal ihned vystupovat jako představitel irácké vlády. Vydal z titulu své (bývalé) náboženské funkce fatwu, vyzývající muslimy k boji proti Židům a Britům a k aktivní podpoře nového režimu v Iráku. Zásadní zvrat v politice nové irácké vlády a královského regenta velice znepokojil britské představitele, kteří měli v dosud spojeneckém iráckém království značné ekonomické zájmy (od 20. let se slibně rozvíjela těžba ropy u Kirkúku) a rovněž některé vojenské posádky. Protesty britských představitelů zcela logicky nebyly vyslyšeny a al-Kaylání ve spolupráci s al-Husseiním požádali Hitlera o pomoc při "vypořádání se s Židy" také v iráckém království. Hitler odpověděl stejně souhlasně jako Al-Husseinimu r. 1937 do Jeruzalema. Otevřeně bylo také Německu a Itálii nabídnuto zásobování zejména iráckou ropu, spolu s vypovězením ( tzv."znárodněním" ) britských firem a odsunem britských vojenských posádek. Hitler a Mussolini odvážně kalkulovali s rychlým a naprostým úspěchem svých "jižních" armád a jejich zásobování iráckou naftou se jevilo jako velice slibné. Po porážce a faktickém zhroucení italských vojsk, zejména po britském protiútoku do dosud Italy držené Libye v prosinci 1940 následovaly tvrdé ekonomické sankce Britů proti Iráku a proti svým chráněncům se zde obrátil i královský regent Abdul Illah. Odvolal 31. ledna 1941 al-Kayláního z funkce. Po neúspěšném pokusu o atentát na Illaha organizovaném al-Husseiním byl však al-Kaylání překvapivě znovu povolán do čela vlády. Jedním z jeho prvních kroků bylo vyslání iráckého dělostřelectva proti britské letecké základně v Habbaniji mající vyhnat Brity, označené za strůjce atentátu na královského regenta z Iráku. Hitler také nehodlal opustit slibné pozice a pokusil se své spojence podpořit německými letadly ze syrských letišť v tomto zmíněném francouzském (vichystickém) protektorátu.

Vylodění Rommelova Afrikakorpsu v únoru a březnu 1941 v Lybii a jeho bleskový postup na východ sliboval vydatnou pomoc skomírajícímu arabskému nacionalistickému státu v iráku. Po zastavení Rommelovy ofenzívy u Tobrúku a al-Alamejnu byla britská odpověď rychlá a zdrcující. Již v lednu utrpěly italské síly v Etiopii zdrcující a likvidační porážku, po neúspěšném útoku Iráčanů na Habbaniji obsadili Britové Basru a konečně v květnu byla proněmecká irácká vláda svržena a al-Kaylání uprchl do Saudské Arábie. V květnu v Iráku také operovala s tichou podporou Churchillovy vlády bojová skupina židovské militantní organizace Irgun pod velením Davida Raziela, vyslaná do Iráku násilně odstranit vrchního organizátora protižidovských pogromů po celém arabomuslimském světě, ale po usmrcení Raziela bombou z německého letadla se z Iráku stáhla. Regent Abdul Illah poté obnovil spojenecké vztahy s Brity.

Povstání "Svobodných Francouzů", kteří za britské podpory rychle obsadili dosud vichysty ovládaný Libanon a Sýrii učinilo definitivní konec plánům nejen Hitlera a Mussoliniho, ale také bývalého Velkého muftího al-Husseiního. [editovat] Muftího exil v Německu Z Baghdádu uprchl muftí před Brity uprchnout nejprve do Iránu, který byl v té době také pod silným nacistickým vlivem, ale již v říjnu musel přes Turecko a Albánii zmizet do Itálie. Po vzájemné dohodě vyhovující oběma stranám totiž spojenecká vojska Británie a Sovětského Svazu vstoupila 24.srpna 1941 na iránské území, rychle obsadila strategicky významná města a komunikace a donutily tak šáha Réza Pahlavího k abdikaci a jeho následníka Muhammada Réza Páhlavího k politickému odklonu od mocností Osy a ke jmenování nové vlády. 28.listopadu 1941 se pak uskutečnilo jeho vskutku památné setkání a Adolfem Hitlerem v Berlíně.

"Vůdce" německého národa přijal muftího se všemi poctami jako skutečnou hlavu spojeneckého státu a německá nacistická propaganda věnovala setkání mimořádnou pozornost a náležitě ji využila. al-Husajní s vojákem WehrmachtuHiler byl muftím poctěn titulem "čestný muslim" a muftího obdařil titulem "čestný Árijec". Později nazval Hitler al-Husseíniho dokonce "fuhrerem arabského světa". Při setkáních s dalšími nacistickými pohlaváry byla rovněž konstatována naprostá shoda v cílech a prostředcích arabského nacionalismu a německého nacizmu, namířeného v prvé řadě proti Židům, ale také proti vojákům a i civilistům zejména Velké Británie a USA. Na Hitlerův nátlak muftí později rozšířil svojí nepřátelskou rétoriku i proti Sovětskému svazu. Jako Hitlerův osobní host dostal al-Husseini luxusní ubytování a neomezenou hmotnou a finanční podporu se kterou založil v prosinci 1942 "Centrální islámský institut" v Berlíně. Institut pod jeho vedením ve své deklaraci ihned odsoudil "agresi" Židů, Britů, Američanů a Rusů proti Arabům Zpočátku se věnoval především šíření nacistické propagandy na Balkáně a v jižních oblastech Sovětského Svazu, v radiových vysíláních na Střední východ pokračoval ve výzvách k masovým útokům proti Židům i spojeneckým silám ve zdejším prostoru.


"Arabové, povstaňte jako jeden muž a bojujte za svá svatá práva! Zabíjejte Židy, kdekoliv je naleznete! Potěší to Boha, historii i náboženství! Sám posel Alláhův pravil : Vy budete bojovat proti Židům až do té doby, dokud se neskryjí mezi skálami a kamením! Pak skála a kámen promluví - Otroku Alláhův,skrývá se za mnou Žid,přijď a zabij ho!" Využíval přitom svých bohatých styků a kontaktů a do konce bojů v Africe poskytoval mocnostem Osy čerstvé zpravodajské informace.
"Na nebi Allah, na zemi Hitler" bylo heslem arabských pronacistických fundamentalistů John Gunther z Inside Asia v té době napsal "Současným nejvýznamnějším arabským hrdinou je pravděpodobně Adolf Hitler". Hitlerovi al-Husseiní slíbil, že pro něj zverbuje půl milionu arabských vojáků ale zhroucení fronty v Africe mu splnění plánu znemožnilo. "Arabská brigáda" vytvořená z několika tisíc arabských uprchlíků a emigrantů skutečně založena byla, ale po odeslání na východní frontu beze stopy zmizela na kavkazské frontě, tedy byla pravděpodobně zcela zničena. Díky muftího masové propagandě, kterou šířil po celé Evropě díky množství spolupracovníků od zpravodajců, jednatelů až po pracovníky přímo v terénu byla německá armáda na jihu Ruska a na Kavkaze přijata zdejšími muslimskými kmeny jako spojenec a osvoboditel. Na muftího výzvy se formovaly i pomocné a bojové jednotky. Z nich za zmínku stojí zejména tzv. "Azerbajdžánský batalion" který byl za bojů na Kavkaze dokonce vyznamenán velitelstvím německé armády.

al-Husajní při setkání s Adolfem Hitlerem, 1941, poté, co jej Heinrich Himmler jmenoval Gruppehfuhrerem SS, začal osobně organizovat muslimské SS jednotky ,ze kterých byla nejpočetnější 13. divize SS Handžar, ale nikoliv jediná. Na Balkáně operovaly také muslimské SS divize Skandarbeg a Kama proti domnělým i skutečným Židům ale i proti slovanskému obyvatelstvu .Velkou péči nový generál SS věnoval v této souvislosti také spřízněnému ustašovskému Paveličovu režimu v Chorvatsku.
Podle Encyklopodie holokaustu je vedle Paveliče také bývalý Velký muftí Jeruzaléma osobně zodpovědný za usmrcení 800 000 Jugoslávců (včetně ne - ustašovských Chorvatů) různých národností, z toho 200 000 v největším ustašovském táboře smrti Jasenovac. Muftí se také osobně angažoval proti spojenci navržené výměně evropských Židů za německé vojáky zajaté spojenci v dosavadním průběhu bojů, přesvědčil samotného Hitlera o propagandistické nepřípustnosti takovéhoto kroku a dohody nebylo nakonec dosaženo a došlo jen k výměně několika špiónů. Speciálně pro balkánské muslimy založil muftí v Berlíně školící středisko pro imámy v bojových oddílech a Himmler i Hitler mu vyšli vstříc.

V arabském vydání Mein Kampfu byly Hitlerovy rasové koncepty upraveny do podoby souhlasící s muslimskou ideologií a arabským nacionalizmem a Himmler vydal zvláštní předpis pro muslimské divize SS : "Všem muslimským členům Waffen SS a policie musí být zaručena jejich nepopiratelná práva při praktikování jejich náboženských pravidel. K zodpovědnosti bude brán každý velitel a důstojník SS za nejpřísnější dodržování tohoto privilegia. Vyhověli jsme volání muslimských vůdců, kteří se k nám připojili v nenávisti ke společnému židovsko-anglicko-bolševickému nepříteli v úctě a věrnosti tomu,koho si nade všechno váží, k našemu fuhrerovi Adolfu Hitlerovi".(Islam under the swastika od Carla K. Saviche)

Husseiní zverboval pro Hitlera nejméně 30.000 vojáků. Někteří Arabové byli i mezi posledními věrnými, bránícími "vůdcův" Hlavní stan v Berlíně.V norimberských procesech právní zástupce Eichmanna, Dieter Wisliceny (který byl následně také popravený jako válečný zločinec) vypovídal: "Muftí byl jedním z iniciátorů systematického vyhlazování evropského židovstva a byl Eichmannovým a Himmlerovým spolupracovníkem při vykonávaní tohoto plánu. ...
Byl jedním z Eichmannových nejlepších přátel a neustále ho vyzýval na zrychlení vyhlazovacích opatření. Slyšel jsem ho jak se jiným přicestovavším Arabům chlubil, že v Eichmannovo doprovodu inkognito navštívil plynové komory v Osvětimi" Není náhodou, že po jeho příchodu do Německa byla přijato mnohem tvrdší opatření proti Židům,čili tzv. "Konečné řešení židovské otázky".
Muftí byl posedlý představou pro něj nepřípustné imigrace Židů z Evropy do Palestiny a nehodlal jí v žádném případě připustit. Jak uvádí historik Josef Schechtman.
Nevíme,jak významnou úlohu sehrál al-Husseiní při formování tzv. "Konečného řešení", ale máme mnoho svědectví z první ruky, jak muftí velice usiloval o znemožnění další imigrace evropských Židů". Jednalo se zejména o Židy z dalších evropských zemích ovládané režimy závislými na třetí říši.
Poválečná role bývalého Velkého muftího Jeruzaléma Po kolapsu nacistického Německa 1945 se Muftí neúspěšně pokusil prchnout několik týdnů před Hitlerovou smrtí do Švýcarska,byl však identifikován jako nežádoucí vysoký hodnostář nacistického režimu a vrácen do Německa. Tam byl krátce uvězněn Francouzi, ale záhy byl za nevyjasněných okolností na útěku v přestrojení do Egypta, kde ho přijali jako národního hrdinu. Jeho odsouzení k trestu smrti např.v Jugoslávii ,ale také v Norimberku za válečné zločiny mu byly k smíchu.
Umožněním muftího druhého útěku z Německa Francouzi, ale také Britové demonstrovali, že nemají v úmyslu dopustit souzení a potrestání tohoto válečného zločince. "Zhoršení vztahů s arabskými zeměmi", nebylo v zájmu ani jedné z těchto dvou spojeneckých mocností.
Právě v Egyptě měl bývalý Velký muftí Jeruzaléma již připravené bezpečné útočiště a rovněž není náhodou, že jej sem následovali i další četní nacističtí pohlaváři. Zejména von Leers se jako Omar Amin von Leers později velmi angažoval v propagaci nejnásilnější aplikace muslimského náboženství. Další nacisté a SS-mani pracovali ve vládních i bezpečnostních službách egyptského státu. Husseini z Egypta sponzoroval ze svých tučných nacistických kont válku roku 1948 proti novému státu Izrael.


Po rozhodném odmítnutí ,aby mu jordánský král (v té době byl celý Jeruzalém v jordánských rukou) "navrátil" titul a funkci Velkého Muftiho Jeruzaléma Hadži Amin al-Husseini osnoval z egyptského exilu vraždu krála Abdullaha roku 1951. Nástupce krále Abdulláha, král Talál odmítl dovolit Amínovi al-Hussenimu návrat do jordánského Jeruzaléma. Ač byl král Talál po roce sesazený, nový jordánský král Husein se k "požadavkům" al-Husseniho vyjádřil naprosto stejně. Husein věděl velmi dobře, že bývalý Velký Muftí by pouze exponoval násilí a nenávist jak proti Židům, tak proti jeho království svými koncepcemi "Velké Palestiny" jako islámského fašistického státu.

Huseiniho vliv na arabskou politiku byl od počátku obrovský a jeho dozvuky trvají dodnes. Byl zakladatelem Arabské ligy a Arabské vysoké komise. Jeho zlověstná směs islamského nejtvrdšího fundamentalizmu,arabského nacionalizmu a nacizmu stále inspiruje různá radikální hnutí na Blízkém východě. Pronacistická, islamsky a arabsky fundamentalistická skupina "Mladý Egypt" využívala již od svého založení r. 1933 muftího protižidovskou propagandu, nacistické slogany ba i pochodňové průvody. "Jeden vůdce, jedna strana, jeden národ" skandovali v Káhiře příslušníci této skupiny. Jejich prominentní člen, Gamal Abdul Násir, se zúčastnil puče v r.1952 a později, jako president získal do svých služeb např. také Otu Skorzenyho či Joachima Daumlinga, bývalého vedoucího gestapa v Dusseldorfu pro vybudování "efektivní" tajné služby Egypta.
Další budoucí arabský vůdce, Anwar Sadat byl natolik ovlivněný muftího propagandou, že byl Brity za války uvězněn jako nacistický špion a roku 1945 dokonce fuhrerovi napsal dopis počínající slovy "Můj drahý Hitlere, z hloubi srdce Vám blahopřeji. Ačkoliv se zdá, že jste poražen, ve skutečnosti jste vítězem. Dosáhl jste rozkolu mezi starcem Churchillem a jeho spojenci, syny satanovými. Německo vyhraje, protože jeho existence je nutná k zachování světové rovnováhy. Německo se znovu zrodí naproti silám Západu i Východu. Nebude míru, dokud se Německo znovu nestane tím,čím bylo."
Také jeden ze zakladatelů syrské nacionalistické strany BAAS Sami al-Joundi po válce vzpomínal : "Zbožňujeme nacisty. Byli jsme ponoření v nacistických knihách a vyhlášeních…Byli jsme první kdo pomysleli na přeložení Mein Kampfu do arabštiny. Kdokoliv,kdo v této době žil v Damašku, byl svědkem naší (arabské) náklonnosti k nacizmu".
Hadži Amin al-Husseini zemřel v egyptském exilu v roce 1974. Po svém odchodu roku 1937 se do Jeruzaléma nikdy nevrátil. Jeho místo lídra radikálních nacionalistických Arabů převzal jeho synovec Mohammed Abdel-Raouf Arafat As Qudwa al-Husseini, daleko více známý jako Yasser Arafat / Jásir Arafat ("Vyhlašuji tímto Svatou válku, moji muslimští bratři! Vražděte Židy! Všechny zlikvidujte!") [3]


DOPORUČUJI také Moje komentovana FB-ALBA

"Džihád a holocaust" =

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.141763129197109.19975.100000902690635&type=3

&
"Historie Israele & antisemitismu v obrazech" 
https://www.facebook.com/fero.hrabal/media_set?set=a.714645295242220.100000902690635&type=3
 
+ mé články:

PROGNÓZA anebo SCÉNÁŘ PRO KATASTROFICKÉ SCI-FI:



V CENTRU NENÁVISTI - ISRAEL A ANTISEMITISMUS

TAJEMNÉ POZADÍ ANTIAMERIKANISMU:


Jelikož naše média obecně píší jen o palestinských uprchlících, připojuji mapu s údaji o uprchlících židovských, jichž bylo podstatně více (a jejichž majetek nedobrovolně zanechaný v muslimských zemích mnohonásobně převýšil majetek palestinských uprchlíků). Židé byli po r. 1948 masově vyháněni ze všech arabských / muslimských zemí a jejich potomci dnes tvoří převážnou většinu obyvatel Izraele!


ilustrovaná historie židovsko-palestinských vztahů:










Historie Palestiny







































Politické klima v RUSKU

28. listopadu 2011 v 19:47 | Novinky
Ruští nacionalisté stupňují své výpady, popularita Putinovy strany klesá Nacionalisté a ultrapravice v Rusku posilují. Svědčí o tom nejen jejich pravidelný Ruský pochod ze 4. listopadu, ale také vysoký počet rasově motivovaných útoků. Podle agentury Reuters se v tom odráží i nespokojenost Rusů se stávající garniturou. Nově zveřejněné průzkumy popularity ukázaly, že vládnoucímu Jednotnému Rusku v listopadu klesla podpora jen během jediného týdne z 60 na 51 procent. Video viz: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/251856-rusti-nacionaliste-stupnuji-sve-vypady-popularita-putinovy-strany-klesa.html


Ruští ultranacionalisté o sobě dávají hlasitě vědět zdroj: Reuters Nechuť k vládnoucí straně vede Rusy k tomu, že se přiklánějí k extremistům. Z toho těží i Ruské sociální hnutí Vladimira Tora, který řekl v projevu: "Podívejte se na Čečensko, topí se v luxusu a v penězích, podívejte se na kolony čečenského prezidenta Kadyrova, podívejte se na mrakodrapy, které tam stavějí a pak na ruiny v oblasti Archangelska, Vladimiru, Smolenska, Rjazani, v Tule a Voroněži. Peníze by měly být utraceny v nich a ne na Kavkaze." Tor se tak angažuje v kampani Zastavte krmení Kavkazu, která stmeluje roztříštěné nacionalisty. Začátkem listopadu vyrazili jako každý rok do ulic s hesly "Vraťte Rusko Rusům" a "Bijte Židy" a "Spaste Rusko". Další problém, z nějž nacionalisté těží, je pak i skutečnost, že do Ruska přichází stále více migrantů ze střední Asie a z Kavkazu. Počet ilegálních přistěhovalců se přitom odhaduje až na osm miliónů. V Rusku je od roku 2007 spácháno ročně v průměru sto rasistických vražd, počet rasistických útoků se pohybuje kolem 700. Alexander Verchovskij z moskevské skupiny na obhajobu lidských práv SOVA varoval před růstem ultranacionalismu: "Ideje nacionalistů se stávají hlavním proudem. Když se podíváme na období dvaceti let, můžeme vidět, že hodně idejí, které vypadaly radikálně a vyjadřovali je jen okrajoví politici, nyní vyslovují i respektovaní lidé. To je nebezpečný posun." Nacionalismu využívá i vládnoucí Jednotné Rusko, zejména Vladimir Putin. "Vidíme silné sociální napětí a podle sociologických průzkumů narůstá. Podpora radikální skupiny neroste, vidíme stále pár tisíc lidí na Ruském pochodu, ne padesát nebo sto tisíc. Ale hodně lidí sdílí stejné názory, což dokazují i průzkumy, podle kterých souhlasí s heslem "Rusko Rusům" 59 procent dotázaných. Zatím zůstávají doma, ale nikdo neví, co se stane příště. Novinky

=====================================================

O oficiální pozici Ruska svědčí i následující aktuality:

Moskevská policie v den voleb zatýkala demonstranty

Rusové jdou k volbám potvrdit staronové vedení, Medvěděv už hlasoval Video

RUSKODNES.cz - informačně-analytický server o současném Rusku