"Žijeme v iluzích?" aneb Bajky o Nové studené válce

4. února 2017 v 11:43 | frhk |  POLITIKA

Mnozí politici (i publicisté) nám rádi namlouvají, resp. snad opravdu sami žijí v iluzi, že ona "nová" studená válka začala teprve anexí Krymu. Neuvědomují si (anebo odmítají uvěřit), že momentální situace je spíše jen znakem toho, že si kremelští vládci přestali brát servítky a těm našim spadly - víceméně - klapky z očí. Myšlení ani ideologie nynějších ruských představitelů se nijak nezměnily. Mráz přichází z Kremlu od r. 1917 a občasná období "oteplení" byla obvykle jen iluzorní. Rusko vždy v historii stálo na opačné straně barikády než západní demokracie (od bratření s Habsburky a Hitlerem přes korejskou, vietnamskou a Šestidenní válku až podporu arabským diktátorům, Kaddafímu, Saddámovi a Assadovi).


Viz článek "2. STUDENÁ VÁLKA MEZI RUSKEM A ZÁPADEM ??"



Ruská propaganda je dnes o to nebezpečnější, že využívá po desetiletí cizelované metody ("vědecky ověřené" a dlouholetou praxí vyzkoušené v masovém měřítku) a její vlivová agenda na Západě je pěstovaná již skoro 100 let - tudíž veškeré úsilí západních "protiruských štvavých centrál" (tj. demokratických politiků, aktivistů a svobodných médií) je proti kremelské propagandistické mašinérii jen směšným amatérským počinem ochotnického ansámblu.
Zásadní rozdíl oproti "První studené válce" je snad jen v tom, že - kromě využívání mnohem účinnějších metod psychologické války, elektronických médií a virtuálních nástrojů - dnes tvoří ruskou pátou kolonu na Západě namísto buněk Kominterny, nejen levičácké spolky, ale - navenek paradoxně - i evropská "hnědá internacionála". I laiky z řad "bojovníků proti imperialismu" by mělo trknout, když vidí, že nejhlasitějšími podporovateli putlerovského imperialismu jsou - vedle Vyvadilových "Přátel Ruska", "Veľké národné a proruské koalície" a partají typu KSČM nebo KSS - ULTRAPRAVICOVÉ a NEOFAŠISTICKÉ ORGANIZACE Evropy jako Národní fronta Marine Le Penové, nizozemská Strana nezávislosti (UKIP), Strana pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse, maďarský Jobbik, řecký Zlatý úsvit nebo Kotlebova Ľudová strana.

Picture

To ruský režim vypustil z láhve džina kavkazského a afghánského terorismu, který do sovětské okupace Afghánistánu a genocidy severokavkazských národů neexistoval. Afghánští a čečenští mudžáhidi, zocelení bojem s ruskou armádou, dnes uplatňují své zkušenosti v řadách Islámského státu. Palestinští teroristé - vycvičení v diverzních centrech KGB, GRU, Stasi a StB - a jejich žáci stojí dnes v čele Hizballáhu, Hamásu a dalších teroristických organizací (KGB trénovala teroristy z Bolívie, Mosambiku, Kypru, Chile, Libanonu, Palestiny, Severního Irska, Ekvádoru, Súdánu a spousty dalších zemí).
A pohrobci NKVD, kmotři teroristů z Ljubljanky, koryfejové KGB, dnes nabízí Západu spolupráci při potírání terorismu.
To ruské tajné služby během "studené války" systematicky budovaly a podporovaly finančně i logisticky teroristická hnutí a organizace po celém světě (včetně Al-Fattahu, Černého září, Rudých brigád či Frakce Rudé armády), jelikož podpora protizápadních teroristických a guerillových organizací ruku v ruce s ideologickou diverzí, včetně infiltrace a ovládání různých "mírových" a "pacifistických" hnutí, byla trvalou součástí strategie destabilizace a rozvratu Západu. Nyní zloděj vykřikuje "chyťte zloděje". Iniciátor terorismu velkoryse nabízí, že mu pomůže s jeho likvidací...


BOHUŽEL. Mnozí politici (i publicisté) rádi zapomínají, resp. si v blažené nevědomosti neuvědomují, že ona "nová" studená válka není ve skutečnosti žádným novým fenoménem. Pomineme-li ideový konflikt mezi bolševickým Ruskem a Západem před 100 lety, jakož i protizápadní rudo-hnědou (nacisticko-komunistickou) koalici, pak k prvnímu otevřenému konfliktu mezi Ruskem (SSSR) a Západem došlo již v závěru 2. světové války, kdy se Rusko v letech pokusilo připojit ke komunistickému bloku Řecko [kde podporovalo komunistické povstání 1944-45] a Irán [jenž Sověti v letech 1945-47 částečně okupovali], a usilovalo i o rozšíření své sféry vlivu na Turecko] jehož východní provincie hodlal Stalin přímo začlenit do SSSR] a tak získat přístup k Perskému zálivu a fakticky i Střednímu východu a Indickému oceánu - viz mapy na blogu http://ferohrabal.blog.cz/1602/spojenecke-operace-v-africe-a-s-vychode-mapy
(Ostatně již v závěru WWII se Sověti pokusili přeměnit obsazená území ve střední a jižní Evropě v nástupiště k obsazení celého kontinentu. Ve skryté podobě pak vojenská konfrontace Ruska a Západu pokračovala v Koreji, Vietnamu, na Středním východě a dalších oblastech světa, kde se dokonce i přímo v leteckých soubojích opakovaně utkali letci USA a V. Británie se sovětskými piloty - o desetitisících sovětských "poradců" působících v ozbrojených silách všech asijských, afrických latinskoamerických marxistických režimů a protizápadních diktátorů. To ruský režim vypustil z láhve džina kavkazského a afghánského terorismu, který do sovětské okupace Afghánistánu a genocidy severokavkazských národů neexistoval. Afghánští a čečenští mudžáhidi, zocelení bojem s ruskou armádou, dnes uplatňují své zkušenosti v řadách Islámského státu. Nyní zloděj vykřikuje "chyťte zloděje". Iniciátor terorismu nabízí Západu, že mu pomůže s likvidací terorismu. SSSR patřil i k hlavním dodavatelům konvenčních zbraní do Iráku za vlády Saddáma Hussaina (dodal mu např. rakety SCUD - hlavní nosiče zbraní hromadného ničení) a zároveň bojkotoval akce mezinárodního společenství proti Saddámovi. (Sovětští poradci působili v Iráku od 60.let. Komunistický blok dodal do Iráku tisíce tanků, bojových vozidel pěchoty, obrněných transportérů a dělostřeleckých systémů, stovky letadel a prostředků protivzdušné obrany a zajišťoval výcvik pro tisíce příslušníků obsluh - zhruba 70 % irácké výzbroje. V r. 1987, v době vrcholící irácko-iránské války, objem irácko-sovětského obchodu např. vzrostl o 46% oproti r. 1986.)



Není ostatně pochyb, že operace "Islámského státu" neřídí žádní fanatičtí islamisté, parta primitivních psychopatů, nýbrž zcela racionálně uvažující bývalí důstojníci irácké tajné služby, kteří absolvovali výcvik v KGB, SVR a GRU, využívající islamistickou ideologii pragmaticky pouze jako nástroj k dosažení mocenských cílů (viz např. https://kyleorton1991.wordpress.com/2015/04/21/saddam-husseins-regime-produced-the-islamic-state/). Pro ně jsou pak oni vraždící pomatenci jen figurkami na šachovnici. Během let 1973-2003 působilo v Iráku na 70.000 ruských vojenských poradců, z nichž mnozí působili jako zpravodajští a bezpečnostní specialisté. To je známo i z dokumentů objevených v Iráku v r. 2003 (viz třeba "The World Was Going Our Way The KGB and the Battle for the Third World" by Christopher Andrew & Vasili Mitrokhin, N.York: Basic Books, 2005: http://www.meforum.org/973/the-world-was-going-our-way, resp. http://www.strategypage.com/htmw/htintel/articles/20061010.aspx nebo http://www.nationalobserver.net/1999_winter_campbell.htm ). Iráčtí zpravodajci absolvovali kurzy ve speciální škole SVR [Služby vnější rozvědky] v Moskvě dokonce ještě těsně před americko-britským útokem. Během války v Zálivu pokračovaly ve své práci rezidentury SVR a vojenské rozvědky [GRU] při ruském velvyslanectví v Bagdádu. Jejich úkolem bylo zajistit archívy zvláštních služeb Saddáma Husajna a nábor mezi iráckými důstojníky a agenty! (Jen několik dnů před počátkem anglo-americké operace přijely do Bagdádu dvě skupiny "silové podpory" SVR zvané Clona.).
Ruská zahraniční politika je stejně nová, jako chvalozpěvy ruských politiků na masového vraha Stalina či nedávná tvrzení ruských oficiálních médií o oprávněnosti okupace ČSSR (kvůli hrozícímu ozbrojenému převratu / vpádu imperialistů a fašistů) nebo pozvání okupačních vojsk A. Dubčekem v 68.
Důvěryhodnost a nezávislost ruských médií dosvědčují oněch pět různých (tj. zfalšovaných), "zaručeně pravdivých" verzí sestřelení malajského boeingu předložených postupně ruskými úřady nebo ruské mysteriózní reportáže o masových demonstracích proti průjezdu US Dragons-konvoje přes ČR.


Polemizovat dokola s bláboly a posměšky kremlobotů, frustrátů a trollů, kteří sem i tak chodí jen provokovat a anebo ukájet svou touhu po zviditelnění je zbytečnou ztrátou energie, času i sebeúcty ..... …. a INTELIGENTNÍM LIDEM (návštěvníkům, kteří mají zájem se zamyslet nad mými argumenty a informacemi bez předběžné zaujatosti) JSOU K DISPOZICI MÉ ČLÁNKY blog.cz
např. "NOVÉ RUSKO" -- PODFUK NEBO ILUZE ? : http://ferohrabal.blog.cz/1202/nove-rusko-aneb-soumrak-iluzi-a-nadeji
nebo DÍKY BOHU, ŽE SI "AMERIKA HRAJE NA SVĚTOVÉHO POLICAJTA" -
 

USA a WW2 - Pacificko-asijská fronta

25. prosince 2016 v 6:57 | frhk |  POLITIKA

Štědrodenní rozjímání na manilském Americkém vojenském hřbitově.




Štědrý den 2016 symbolicky zasvěcuji těm, bez jejich nejvyšší oběti bych se dnes nepotuloval jako svobodný člověk po celém světě a užíval si vymožeností demokracie.
Mým cílem je především manilský Americký vojenský hřbitov, jenž se nachází na úbočí McKinley Hill, poblíž Fort Bonifacio, kam lze ze Signal Village celkem v pohodě vyrazit pěšky.

Zhruba po dvou kilometrech chůze po Bayani Road, lemované hřbitovy, se zastavuji v Muzeu Korejské války. Sice má dnes oficiálně zavřeno, ale přítomný šéf ochranky mne pouští dovnitř.
Odtud pokračuji dál do kopce, kolem ženské důstojnické školy, armádního golfového klubu a spousty kasáren, až po dalších zhruba třech kilometrech čtvrtí Fort Bonifacio jsem konečně u cíle.
Na recepci u vstupní brány se zapisuji do návštěvní knihy a poté se vydávám na okruh rozsáhlým areálem.
Manilský americký vojenský hřbitov se rozkládá na území bývalé vojenské základny Fort William McKinley, dnes distriktu Bonifacio Global City. Na pozemku o rozloze 62 hektarů je pohřbeno 17 206 padlých amerických vojáků padlých při osvobozování Filipín a Nové Guineje v letech 1941-42. To jej činí vůbec největším americkým vojenským hřbitovem. Je pod správou Americké komise pro válečné památníky (American Battle Monuments Commission).
To množství prostých křížů z bílého mramoru, mezi nimiž se tu a tam objevuje šesticípá židovská hvězda, tvořících symetrické linie pokrývající travnatou pláň, působí velmi sugestivně. Kromě jmen prozrazujících příslušnost k nejrozličnějším národnostem Ameriky, mnohé jsou označeny i jednoznačně českým jménem, byť by diakritiky - Jelinek, Dvorak, Novotny ... Desítky nebo spíše stovky křížů nesou jen prostý nápis "Zde leží neznámý druh ve zbrani" a poznámku "Bůh jej zná jménem".
Jak tak procházím mezi nekonečnými řadami křížů, bezděky mi v mysli vytane jako morální protiklad zde prezentovaného hrdinství žlučovitá nenávist vůči USA šířená v médiích a jmenovitě na internetu právě zbabělci a oportunistickými kolaboranty, skrývajícími se za pacifistické a antiimperialistické slogany, resp. jedinci, kteří se ve svém rodokmenu jistě nemohou pochlubit jediným předkem, jenž by během posledních deseti generací dobrovolně nasadil život za svou vlast, o obraně demokracie ani nemluvě.
Právě proto se také naši antiamerikanisté tak usilovně snaží zlehčovat zásluhy USA na porážce nacismu a japonského imperialismu, ohánějíc se demagogickými polopravdami a mystifikacemi, velmi často pocházejícími z kremelské propagandistické dílny. Z nich je nejoblíbenější známé porovnávání počtu válečných obětí, jež má podle nich být nějakým objektivním vzorcem vypovídajícím o poměru zásluh Ruska a USA, potažmo západních Spojenců.
1) Oněch 23 mil. ruských "obětí", které s oblibou uvádějí, nelze porovnávat s oběťmi americkými, jelikož to nejsou počty padlých vojáků, nýbrž celkové ztráty včetně civilního obyvatelstva, z nichž 90% ovšem nepadlo ani za Rusko ani za nás. Podobné statistické srovnávání ztrát je nesmysl, jelikož Američani nevedli boj na svém území (taková statistika pak sčítá hrušky s jablky a výsledkem je pustá demagogie).
2) Minimálně polovina padlých ruských vojáků (z celkového počtu 8 mil.), pak jde na vrub cynismu, bezohlednosti a neschopnosti sovětských maršálů, kteří je hnali jako dobytek na smrt, pěšáky a kozáky na koních proti tankům. Mimo toho, že sovětské archivy jsou obecně nedůvěryhodné (včetně uváděného počtu padlých a zajatých), nutno brát do úvahy i skutečnost, že značná část obětí zemřela na následky nemocí a hladu, nikoliv nepřátelských operací.
3) A hlavně je tu morální disproporce: Na rozdíl od Ruska, Američani vesměs bojovali "za druhé" a osvobozená území neplánovali rovnou anektovat! Kdežto Rusové, co osvobodili, to si ponechali minimálně na několik desetiletí, značná území pak dodnes - těžko pak hovořit o "osvobození"! Pokud by západní Spojenci povýšili politická hlediska nad hlediska vojensko-strategická, stejně jako činil Stalin (tj. i na úkor vyšších ztrát a prodloužení války), a akceptovali Churchillův vizionářský plán, jenž byl založen na přesunutí těžiště válečných operací do Středomoří, aby bylo obsazením Itálie a Balkánu zároveň zajištěno odříznutí Německa od rumunských naftových polí i zabezpečení oblasti jižní a střední Evropy před sovětskou okupací a následným nastolením prosovětských režimů, vyvíjel by se průběh války i poválečné uspořádání Evropy jinak.[1]
Bohužel (hlavně pro národy východní Evropy), na rozdíl od Sovětů, kteří bezohledně obětovávali desetitisíce vojáků ve zbytečných a chaotických operacích (Karpatsko-dukelské, Ostravské a pod.), v horečné snaze urvat ještě v závěrečné fázi války co nejvíce území, Spojenci nakonec upřednostnili strategicky výhodnější variantu, tj. hledisko vojenské namísto politického (mocenského), a tak přenechali téměř polovinu Evropy na pospas nové diktatuře, jejíž nebezpečí si uvědomili až v okamžiku, kdy si Rusko začalo "osvobozená" území přivlastňovat a dokonce i svou sféru vlivu rozšiřovat.
I tak Evropu fakticky osvobodili Američané (ani nemluvě o ostatních částech světa) a nebýt mezinárodních dohod, osvobodila by US Army jak Prahu, tak oblasti minimálně na linii K.Vary−Hradec Král.−Jihlava (kterou byli schopni dosáhnout dávno před Rudou armádou), zatímco Rusové osvobozovali hlavně sami sebe, resp. své budoucí kolonie.
A pokud nebyl SSSR zničen ještě před vstupem Ameriky na evropské válčiště, je to jen zásluha ohromné materiální pomoci Sovětům ze strany USA. I racionálně uvažující ruští historici připouštějí, že Rusy fakticky zachránily americké zbraně, vodka a mráz.
Dnes se samozřejmě vnucuje otázka, zda by pro nás nebylo lepší, pokud by tehdy Západ postupoval pragmaticky, tj. nechal nacisty a komunisty zmasakrovat se mezi sebou, aby následně vítěze této bitvy čerta s ďáblem rozdrtil v bitvě poslední!
Nejen levičákům, ale i mnohým historikům jaksi uniká fakt, že 2. světovou válku vlastně rozpoutali společně Hitler se Stalinem (kteří se v r. 1939 podělili o Polsko a Pobaltí) s vidinou světovlády. Stejně tak jako skutečnost, že válečné angažmá USA nezačalo vyloděním v Normandii, jak se nám to snažili (a snaží) vsugerovat antiamerikanističtí trollové, ve snaze zlehčit a bagatelizovat podíl západních Spojenců na porážce nacismu a výsledcích 2. světové války.
Naivní rusofilové i protřelí antiamerikanističtí propagandisté rádi zapomínají, že fronta anglo-americké aliance se táhla od severního polárního kruhu přes severní Afriku, Senegal a Střední Východ, a dále po Eritreu, Somálsko a Madagaskar, jakož i od Aleutských ostrovů po Barmu, Indii, Novou Guineu a Austrálii.
Operačním prostorem západních Spojenců byly obrovské plochy Atlantického, Indického a Pacifického oceánu, ledové pláně Grónska a Svalbardu, stejně jako filipínské a malajské bažiny, a svými operacemi proti armádám Osy v Africe, Asii a Oceánii (a jejich zásobovacím trasám) odlehčovali Rusům nápor na východní frontě.
A to už ani nemluvě o speciálních operacích spojeneckých jednotek SEO a OSS, jakož i leteckém zásobování hnutí odporu a partyzánských oddílů na území okupovaných zemí, včetně Albánie, Jugoslávie, Řecka a Slovenska (během SNP) a masivních leteckých úderech proti nacistickým/fašistickým armádám, komunikačním uzlům, zbrojním závodům a dalším strategickým cílům Osy − na území Německa, Polska, Čech, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Jugoslávie a Rumunska − jež následně obsadila Rudá armáda, které spojenecké letecké svazy de facto "čistily cestu"!
4) Chytrákům zpochybňujícím podíl Ameriky na výsledcích 2. světové války doporučuji přečíst si aspoň stručný článek ruského autora Stanislava Koroleva: Důležitost americké role v 2. světové válce(http://ferohrabal.blog.cz/1512/americka-valecna-pomoc-sssr)
Při hodnocení podílu Spojenců na porážce Osy, nelze opomenout jejich zásluhu na průběžné eliminaci německého strategického průmyslu, jež se následně odrážela i v oslabení zbrojních a výstrojních dodávek pro východní frontu. Německý průmysl byl totiž z velké části závislý na dodávkách surovin z okupovaných území a mimoevropských zemí, které systematicky narušovaly operace spojeneckého letectva a námořnictva.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.
[1] Už v dubnu 1945 označil Churchill postup sovětských vojsk do střední Evropy za jednu z "nejsmutnějších událostí v dějinách Evropy pro kterou není srovnání".

Štědrodenní rozjímání na Americkém vojenském hřbitově.

25. prosince 2016 v 6:53 |  REPORTÁŽE Z CEST

Štědrodenní rozjímání na Americkém vojenském hřbitově.


Štědrý den symbolicky zasvěcuji těm, bez jejich nejvyšší oběti bych se dnes nepotuloval jako svobodný člověk po celém světě a užíval si vymožeností demokracie.
Mým cílem je především manilský Americký vojenský hřbitov, jenž se nachází na úbočí McKinley Hill, poblíž Fort Bonifacio, kam lze ze Signal Village celkem v pohodě vyrazit pěšky.
Cestou se zastavuji v nedalekém Vojenském muzeu, jež se nachází nějakých 500 metrů od mého bydliště. Poté si dávám výborný vepřový guláš s rýží za 45 pesos u pouličního stánku pod viaduktem na křižovatce Bayani Road a Carlos Garcia Ave., na hranici čtvrtí Western Bicutan a Pinagsama.
Zhruba po dvou kilometrech chůze po Bayani Road, lemované hřbitovy, se zastavuji v Muzeu Korejské války. Sice má dnes oficiálně zavřeno, ale přítomný šéf ochranky mne pouští dovnitř.
Odtud pokračuji dál do kopce, kolem ženské důstojnické školy, armádního golfového klubu a spousty kasáren, až po dalších zhruba třech kilometrech čtvrtí Fort Bonifacio jsem konečně u cíle.
Na recepci u vstupní brány se zapisuji do návštěvní knihy a poté se vydávám na okruh rozsáhlým areálem.
Manilský americký vojenský hřbitov se rozkládá na území bývalé vojenské základny Fort William McKinley, dnes distriktu Bonifacio Global City. Na pozemku o rozloze 62 hektarů je pohřbeno 17 206 padlých amerických vojáků padlých při osvobozování Filipín a Nové Guineje v letech 1941-42. To jej činí vůbec největším americkým vojenským hřbitovem. Je pod správou Americké komise pro válečné památníky (American Battle Monuments Commission).
To množství prostých křížů z bílého mramoru, mezi nimiž se tu a tam objevuje šesticípá židovská hvězda, tvořících symetrické linie pokrývající travnatou pláň, působí velmi sugestivně. Kromě jmen prozrazujících příslušnost k nejrozličnějším národnostem Ameriky, mnohé jsou označeny i jednoznačně českým jménem, byť by diakritiky - Jelinek, Dvorak, Novotny ... Desítky nebo spíše stovky křížů nesou jen prostý nápis "Zde leží neznámý druh ve zbrani" a poznámku "Bůh jej zná jménem".
Jak tak procházím mezi nekonečnými řadami křížů, bezděky mi v mysli vytane jako morální protiklad zde prezentovaného hrdinství žlučovitá nenávist vůči USA šířená v médiích a jmenovitě na internetu právě zbabělci a oportunistickými kolaboranty, skrývajícími se za pacifistické a antiimperialistické slogany, resp. jedinci, kteří se ve svém rodokmenu jistě nemohou pochlubit jediným předkem, jenž by během posledních deseti generací dobrovolně nasadil život za svou vlast, o obraně demokracie ani nemluvě.
Právě proto se také naši antiamerikanisté tak usilovně snaží zlehčovat zásluhy USA na porážce nacismu a japonského imperialismu, ohánějíc se demagogickými polopravdami a mystifikacemi, velmi často pocházejícími z kremelské propagandistické dílny. Z nich je nejoblíbenější známé porovnávání počtu válečných obětí, jež má podle nich být nějakým objektivním vzorcem vypovídajícím o poměru zásluh Ruska a USA, potažmo západních Spojenců.


1) Oněch 23 mil. ruských "obětí", které s oblibou uvádějí, nelze porovnávat s oběťmi americkými, jelikož to nejsou počty padlých vojáků, nýbrž celkové ztráty včetně civilního obyvatelstva, z nichž 90% ovšem nepadlo ani za Rusko ani za nás. Podobné statistické srovnávání ztrát je nesmysl, jelikož Američani nevedli boj na svém území (taková statistika pak sčítá hrušky s jablky a výsledkem je pustá demagogie).


2) Minimálně polovina padlých ruských vojáků (z celkového počtu 8 mil.), pak jde na vrub cynismu, bezohlednosti a neschopnosti sovětských maršálů, kteří je hnali jako dobytek na smrt, pěšáky a kozáky na koních proti tankům. Mimo toho, že sovětské archivy jsou obecně nedůvěryhodné (včetně uváděného počtu padlých a zajatých), nutno brát do úvahy i skutečnost, že značná část obětí zemřela na následky nemocí a hladu, nikoliv nepřátelských operací.


3) A hlavně je tu morální disproporce: Na rozdíl od Ruska, Američani vesměs bojovali "za druhé" a osvobozená území neplánovali rovnou anektovat! Kdežto Rusové, co osvobodili, to si ponechali minimálně na několik desetiletí, značná území pak dodnes - těžko pak hovořit o "osvobození"! Pokud by západní Spojenci povýšili politická hlediska nad hlediska vojensko-strategická, stejně jako činil Stalin (tj. i na úkor vyšších ztrát a prodloužení války), a akceptovali Churchillův vizionářský plán, jenž byl založen na přesunutí těžiště válečných operací do Středomoří, aby bylo obsazením Itálie a Balkánu zároveň zajištěno odříznutí Německa od rumunských naftových polí i zabezpečení oblasti jižní a střední Evropy před sovětskou okupací a následným nastolením prosovětských režimů, vyvíjel by se průběh války i poválečné uspořádání Evropy jinak.[1]

Bohužel (hlavně pro národy východní Evropy), na rozdíl od Sovětů, kteří bezohledně obětovávali desetitisíce vojáků ve zbytečných a chaotických operacích (Karpatsko-dukelské, Ostravské a pod.), v horečné snaze urvat ještě v závěrečné fázi války co nejvíce území, Spojenci nakonec upřednostnili strategicky výhodnější variantu, tj. hledisko vojenské namísto politického (mocenského), a tak přenechali téměř polovinu Evropy na pospas nové diktatuře, jejíž nebezpečí si uvědomili až v okamžiku, kdy si Rusko začalo "osvobozená" území přivlastňovat a dokonce i svou sféru vlivu rozšiřovat.
I tak Evropu fakticky osvobodili Američané (ani nemluvě o ostatních částech světa) a nebýt mezinárodních dohod, osvobodila by US Army jak Prahu, tak oblasti minimálně na linii K.Vary−Hradec Král.−Jihlava (kterou byli schopni dosáhnout dávno před Rudou armádou), zatímco Rusové osvobozovali hlavně sami sebe, resp. své budoucí kolonie.
A pokud nebyl SSSR zničen ještě před vstupem Ameriky na evropské válčiště, je to jen zásluha ohromné materiální pomoci Sovětům ze strany USA. I racionálně uvažující ruští historici připouštějí, že Rusy fakticky zachránily americké zbraně, vodka a mráz.
Dnes se samozřejmě vnucuje otázka, zda by pro nás nebylo lepší, pokud by tehdy Západ postupoval pragmaticky, tj. nechal nacisty a komunisty zmasakrovat se mezi sebou, aby následně vítěze této bitvy čerta s ďáblem rozdrtil v bitvě poslední!
Nejen levičákům, ale i mnohým historikům jaksi uniká fakt, že 2. světovou válku vlastně rozpoutali společně Hitler se Stalinem (kteří se v r. 1939 podělili o Polsko a Pobaltí) s vidinou světovlády. Stejně tak jako skutečnost, že válečné angažmá USA nezačalo vyloděním v Normandii, jak se nám to snažili (a snaží) vsugerovat antiamerikanističtí trollové, ve snaze zlehčit a bagatelizovat podíl západních Spojenců na porážce nacismu a výsledcích 2. světové války.
Naivní rusofilové i protřelí antiamerikanističtí propagandisté rádi zapomínají, že fronta anglo-americké aliance se táhla od severního polárního kruhu přes severní Afriku, Senegal a Střední Východ, a dále po Eritreu, Somálsko a Madagaskar, jakož i od Aleutských ostrovů po Barmu, Indii, Novou Guineu a Austrálii.
Operačním prostorem západních Spojenců byly obrovské plochy Atlantického, Indického a Pacifického oceánu, ledové pláně Grónska a Svalbardu, stejně jako filipínské a malajské bažiny, a svými operacemi proti armádám Osy v Africe, Asii a Oceánii (a jejich zásobovacím trasám) odlehčovali Rusům nápor na východní frontě.
A to už ani nemluvě o speciálních operacích spojeneckých jednotek SEO a OSS, jakož i leteckém zásobování hnutí odporu a partyzánských oddílů na území okupovaných zemí, včetně Albánie, Jugoslávie, Řecka a Slovenska (během SNP) a masivních leteckých úderech proti nacistickým/fašistickým armádám, komunikačním uzlům, zbrojním závodům a dalším strategickým cílům Osy − na území Německa, Polska, Čech, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Jugoslávie a Rumunska − jež následně obsadila Rudá armáda, které spojenecké letecké svazy de facto "čistily cestu"!


4) Chytrákům zpochybňujícím podíl Ameriky na výsledcích 2. světové války doporučuji přečíst si aspoň stručný článek ruského autora Stanislava Koroleva: Důležitost americké role v 2. světové válce (http://ferohrabal.blog.cz/1512/americka-valecna-pomoc-sssr)


Při hodnocení podílu Spojenců na porážce Osy, nelze opomenout jejich zásluhu na průběžné eliminaci německého strategického průmyslu, jež se následně odrážela i v oslabení zbrojních a výstrojních dodávek pro východní frontu. Německý průmysl byl totiž z velké části závislý na dodávkách surovin z okupovaných území a mimoevropských zemí, které systematicky narušovaly operace spojeneckého letectva a námořnictva.








Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.


Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.


Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.



 


Vánoční besídka na manilské radnici

23. prosince 2016 v 8:14 | frhk |  REPORTÁŽE Z CEST
Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

2016_1222 - Vánoční besídka na manilské radnici

V Manile panuje dva dny před Štědrým večerem třicetistupňové vedro a vánoční atmosféra jako ve střední Evropě. V červených mikulášských čepicích tu běhají jak prodavačky v bufetech a supermarketech, tak zřízenci rychlodráhy, ale i policajti se samopaly.


Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.




Pokud jde o stráže se samopaly, těch je tu opravdu požehnaně. Narážím na ně všude - hlídají v úřadech, hotelech, stanicích metra i na nádraží, v supermarketech, ale i spoustě obchodů. Zdejší úřady nepodceňují nebezpečí islamistického teroru, s nímž mají dostatek zkušeností. Filipínská armáda se potýká s teroristickými bandami, operujícími především v jižních oblastech souostroví, na ostrovech Mindanao a Basilan, přes dvacet let. Smutně proslulá Skupina Abú Sajafa,[1] napojená na tzv. Islámský stát, má od svého vzniku v r. 1991 na svědomí dlouhou řadu teroristických útoků (včetně potopení trajektu, při kterém v r. 2004 zemřelo 116 lidí), pirátství, úkladných vraž a únosů.
Současný filipínský president Duterte jí po svém nástupu letos v létě vyhlásil nesmiřitelný boj a hned v září vyslal 2500 příslušníků speciálních vojenských jednotek na souostroví Sulu. (Stejně tvrdě se pokouší zatočit i s narkomafií, velmi často ostatně s islamisty spolupracující, byť je lidsko-právními organizacemi obviňován z podpory nezákonných operací a nabádání policistů k fyzické likvidaci dealerů namísto jejich trestního stíhání.[2])

Pokud jde o můj santovský imidž, sice mne občas to věčné pokřikování "Santa Claus" a hloučky dětí tvořící se všude ke mně už otravují, bradu jsem si nakonec nechal. Vzhledem k tomu, že oslavy Vánoc trvají na Filipínách běžně od poloviny prosince do poloviny ledna, ještě si všeobecné pozornosti pořádně užiji, ale na druhou stranu jakožto dvojník Santa Clause mám tu výhodu, že mám všude přednost a lidé se předbíhají v úslužnosti. Policajti na bezpečnostních stanovištích mne nekontrolují, a když mne usazuje nějaký dispečer do autobusu, jen křikne na řidiče "Santa Clause vysaď tam a tam" ... a nemusím se starat, kudy jedeme.


Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.




Jako první dnešní úkol si dáváme sehnat nějakou mapu, abychom si mohli naplánovat program. Bohužel, na rozdíl od bohatších zemí (včetně Koreje, Japonska, Singapuru či Taiwanu), kde dostane turista zadarmo veškeré propagační a informační materiálně na každém kroku, zde je třeba se po nich pídit.


Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.


V pátrání po mapě Filipín či aspoň plánu města se dostáváme k radnici, kde právě probíhá slavnostní ceremoniál, vítání japonské delegace. Na nádvoří defiluje před japonskými hosty čestná stráž, policejní jednotka se zástavou vzdává delegaci poctu a městská kapela hraje japonskou a filipínskou hymnu.
Napadá mne, že namísto běhání po cestovních kancelářích a knihkupectvích, zaskočíme jednoduše na radnici, kde by měli mít nějaký odbor podpory turismu či podobně. Tam bychom mohli nějakou mapu vyloudit, navíc zadarmo.
Vše nakonec dopadne trochu jinak. Na radnici, resp. na odboru výstavby a municipálních investic na čtvrtém poschodí, nakonec náš dnešní program i skončí, jelikož tam právě probíhá vánoční večírek, do něhož se necháváme ochotně zapojit.
Venku je dusno a horko, 35°C, a přede mnou ještě skoro měsíc času na obíhání pamětihodností, takže s povděkem přijímám sklenici červeného vína s ledem a občerstvení.
U jedné sklenky nakonec nezůstane. A nejen to, pod vlivem vína a všeobecného veselí nakonec skončím po celých desetiletích znovu na pomyslném parketě s filipínskou dámou v náručí a křepčím se tu jak zamlada. O kousek dál předvádí obdobné taneční kreace kamarád Dave, pokřikujíc na mne, že je rád, že se dnes ke mně připojil.
Když za tmy opouštíme radnici, mám již zase o pár kamarádů více, a také už vím, kde se mohu během potulky městem zastavit na kus řeči, budu-li znaven vedrem.


Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.

Fotka uživatele Fero Richard Hrabal-Krondak.


2.Studená válka mezi Ruskem a Západem ?

27. října 2016 v 2:10 | frhk |  POLITIKA

2. STUDENÁ VÁLKA MEZI RUSKEM A ZÁPADEM ??

Mnozí politici (i publicisté) nám rádi namlouvají, resp. snad opravdu sami žijí v iluzi, že ona "nová" studená válka začala teprve anexí Krymu. Neuvědomují si (anebo odmítají uvěřit), že momentální situace je spíše jen znakem toho, že si kremelští vládci přestali brát servítky a těm našim spadly - víceméně - klapky z očí. Myšlení ani ideologie nynějších ruských představitelů se nijak nezměnily. Mráz přichází z Kremlu od r. 1917 a občasná období "oteplení" byla obvykle jen iluzorní. Rusko vždy v historii stálo na opačné straně barikády než západní demokracie (od bratření s Habsburky a Hitlerem přes korejskou, vietnamskou a Šestidenní válku až podporu arabským diktátorům, Kaddafímu, Saddámovi a Assadovi).

Picture

Mnozí politici (i publicisté) rádi zapomínají, resp. si v blažené nevědomosti neuvědomují, že ona "nová" studená válka není ve skutečnosti žádným novým fenoménem. Pomineme-li ideový konflikt mezi bolševickým Ruskem a Západem před 100 lety, pak k prvnímu otevřenému konfliktu mezi Ruskem (SSSR) a Západem došlo již v závěru 2. světové války, kdy se Rusko v letech pokusilo připojit ke komunistickému bloku Řecko [kde podporovalo komunistické povstání 1944-45] a Irán [jenž Sověti v letech 1945-47 částečně okupovali], a usilovali o rozšíření své sféry vlivu na Turecko] jehož východní provincie hodlali Sověti přímo začlenit do SSSR] a tak získat přístup k Perskému zálivu a fakticky i Střednímu východu a Indickému oceánu (což se jim následně víceméně podařilo díky podpoře arabských diktatur v Sýrii, Iráku, Jemenu, Etiopii a Somálsku).












Ostatně již v závěru WWII se Sověti pokusili využít obsazená území jako nástupiště k ovládnutí celé Evropy. Ve skryté podobě pak vojenská konfrontace Ruska a Západu pokračovala v Koreji, Vietnamu, na Středním východě a dalších oblastech světa, kde se dokonce i přímo v leteckých soubojích opakovaně utkali letci USA a V. Británie se sovětskými piloty - o desetitisících sovětských "poradců" působících v ozbrojených silách všech asijských, afrických latinskoamerických marxistických režimů a protizápadních diktátorů. To ruský režim vypustil z láhve džina kavkazského a afghánského terorismu, který do sovětské okupace Afghánistánu a genocidy severokavkazských národů neexistoval. Afghánští a čečenští mudžáhidi, zocelení bojem s ruskou armádou, dnes uplatňují své zkušenosti v řadách Islámského státu. Nyní zloděj vykřikuje "chyťte zloděje". Iniciátor terorismu nabízí Západu, že mu pomůže s likvidací terorismu. SSSR patřil i k hlavním dodavatelům konvenčních zbraní do Iráku za vlády Saddáma Hussaina (dodal mu např. rakety SCUD - hlavní nosiče zbraní hromadného ničení) a zároveň bojkotoval akce mezinárodního společenství proti Saddámovi. (Sovětští poradci působili v Iráku od 60.let. Komunistický blok dodal do Iráku tisíce tanků, bojových vozidel pěchoty, obrněných transportérů a dělostřeleckých systémů, stovky letadel a prostředků protivzdušné obrany a zajišťoval výcvik pro tisíce příslušníků obsluh - zhruba 70 % irácké výzbroje. V r. 1987, v době vrcholící irácko-iránské války, objem irácko-sovětského obchodu např. vzrostl o 46% oproti r. 1986.


Územní nároky SSSR vůči Turecku a Íránu po 2. světové válce


Výsledek obrázku pro cold war animation map






































Výsledek obrázku pro russian military bases map
Výsledek obrázku pro russian military bases map
Výsledek obrázku pro russian military bases map



Výsledek obrázku pro marxist influence africa maps


Spojenecké operace v Africe, na Balkáně, S.Východě a v Pacifiku - mapy

2. února 2016 v 12:23 | frhk |  POLITIKA

Doplněk k článku

Díky bohu, že si Amerika hraje na světového policajta

... aby neinformovaní čtenáři nežili v iluzi - podporované lživou komunistickou (i kryptokomunistickou, resp. putlerovskou) propagandou - že Američani vstoupili do válečného dění teprve vyloděním v Normandii, jak se nám to snažili (a snaží) vsugerovat antiamerikanističtí trollové, ve snaze zlehčit a bagatelizovat podíl západních Spojenců na porážce nacismu a výsledcích 2. světové války.

Ačkoliv Operace "OVERLORD" byla největší vyloďovací operací v historii vojenství (5000 lodí spolu s tisíci menších plavidel, podporovaných 11 000 letadly, mělo během 48 hodin vrhnout téměř 200 000 mužů proti Hitlerovu vychvalovanému Atlantickému valu),

účast Američanů totiž zdaleka nezačala Operací "OVERLORD", 6. června 1944, kdy započala bitva o Normandii, a zdaleka se neomezovala jen na západní Evropu.

Naivní rusofilové i protřelí antiamerikanističtí propagandisté rádi zapomínají, že fronta anglo-americké aliance se táhla od severního polárního kruhu po severní Afriku, Senegal a Střední Východ, a dále po Eritreu, Somálsko a Madagaskar, jakož i od Aleutských ostrovů po Novou Guineu, Barmu, Indii a Austrálii.

Operačním prostorem západních Spojenců byly obrovské plochy Atlantického, Indického a Pacifického oceánu, ledové pláně Grónska a Svalbardu, stejně jako filipínské a malajské bažiny.

A to už ani nemluvě o speciálních operacích spojeneckých jednotek SEO a OSS, jakož i leteckém zásobování hnutí odporu a partizánských oddílů na území okupovaných zemí, včetně Albánie, Jugoslávie, Řecka a Slovenska (během SNP) a masivních leteckých úderech proti nacistickým/fašistickým armádám, komunikačním uzlům, zbrojním závodům a dalším strategickým cílům Osy - na území Německa, Polska, Slovenska, Čech, Rumunska, Maďarska, Rakouska a Jugoslávie - jež následně obsadila Rudá armáda, které spojenecké letecké svazy "čistily cestu" !





WWIIEurope78

































Americké zásobovací trasy na pomoc Evropě a SSSR


Americká válečná pomoc SSSR

28. prosince 2015 v 13:48 | frhk |  POLITIKA

Důležitost americké pomoci SSSR ve 2. světové válce


Často se u nás diskutuje o tom, zda by SSSR mohl zvítězit v 2. světové válce bez pomoci západních spojenců, a jaký byl vlastně rozsah americké pomoci. Myslím, že nejlépe kvalifikováni k takovému hodnocení jsou ti, kdo byli jejími příjemci. Proto jsem přeložil článek PRAVDY z 12.5.2003. Někdy je dobře číst pravdu." - Tomáš Haas
==============================================================================================================



Stanislav Korolev: Historie Rooseveltovy pomoci Stalinovi

6. listopadu 1940 se Franklin D. Roosevelt stal prvním prezidentem v historii USA, který byl zvolen ve třetím prezidentském volebním období. Velmi brzy potom Roosevelt prohlásil, že USA úplně podporují Anglii v boji proti Adolfu Hitlerovi. Franklin D. Roosevelt řekl, že USA jsou připraveny půjčit a pronajmout vše, co Anglie potřebuje k vedení války. Od tehdy se datuje známý příměr o "zahradní hadici".
V USA byl ale v platnosti zákon o neutralitě, který Spojeným státům nedovoloval přímou podporu Anglie. Američané si ale byli vědomi závažnosti situace, ve které se Anglie v té době nalézala. Velká Británie neměla nic, co k vedení války potřebovala - Britové měli velký nedostatek zbraní a jejich devizové rezervy byly vyčerpány. Pro Američany bylo naprosto nepřípustné dovolit Německu dosáhnout nadvlády nad Euroasijskou oblastí. USA nalezly chytrý způsob, jak situaci vyřešit.

Roosevelt si vzal krátkou "dovolenou" z volební kampaně a 16. prosince 1940 se vrátil do Washingtonu. Den poté prezident uspořádal tiskovou konferenci, na které řekl, že nejlepší obranou Spojených států je úspěšná obrana Velké Británie. Porovnal americkou pomoc Anglii dodávkami zbraní a lodí k pomoci sousedovi, jehož dům je v plamenech: půjčíte mu co v nouzi potřebuje a o úhradu se v tu chvíli nestaráte.

Byl to zářný příklad amerického PR: myšlenka "obrany" byla veřejnosti předložena stručně, názorně a přesvědčivě.
Kongres Spojených států schválil Zákon o půjčce a pronájmu 14. března 1941. Zákon dal prezidentovi pravomoc prodat, půjčit, nebo pronajmout vojenskou techniku nebo informace vládě kterékoliv země, jejíž obrana proti agresi je životně důležitá pro obranu USA. Dohoda se Sovětským svazem byla podepsána 11. června 1942.

Mělo by být zmíněno, že ačkoliv Rooseveltova "zahradní hadice" přispěla k uhašení plamenů války, na konci roku 1940 a na začátku roku 1941 měla i opačný efekt a dala by se přirovnat k hadici benzinové pumpy: hadice přidala palivo pro velkou bitvu.

Hitler si byl velmi dobře vědom, že Zákon o půjčce a pronájmu nepřímo znamenal vypovězení války Německu. Věřil, že jeho skutečným cílem bylo přimět Třetí říši k vypovězení války Spojeným státům. To ale Hitler udělat nechtěl. Chtěl vyřadit Stalina ze hry, protože Churchill a Roosevelt do sovětského vůdce vkládali velké naděje. 18. prosince 1940 Hitler schválil plán Operace Barbarossa. V dopise z 21. června 1941 psal vůdci italských fašistů Benitu Mussolinimu, že anglické naděje na vítězství ve válce závisí na pouze dvou faktorech - Americe a Rusku. Hitler věděl, že Německo nemá možnost zbavit se USA, ale má příležitost tohoto cíle dosáhnout pokud se jedná o Rusko. Byla to rostoucí síla Anglie a Ameriky, co vedlo Adolfa Hitlera k útoku na Sovětský svaz.
Bylo to jistě sebevražedné rozhodnutí, ale Hitler neměl jinou možnost. Stalinovou tragickou chybou bylo, že nedokázal realisticky zhodnotit situaci až do začátku války 22. června 1941.
Stalin se na válku nepřipravil, což pro SSSR znamenalo nesmírné ztráty.
Na podzim 1941 německá armáda okupovala Ukrajinu, Bělorusko, Moldavii, pobaltské republiky a rozsáhlé oblasti Ruska. Fašisté se blížili k Moskvě.

V jednáních se SSSR 22. září až 1. října USA a Velká Británie schválily pravidelné měsíční dodávky 400 letadel, 500 tanků protiletadlových a protitankových děl, munice, hliníku a jiných strategických surovin Sovětskému svazu. Rooseveltova "zahradní hadice" začala pracovat devět měsíců před tím, než byla podepsána oficiální dohoda mezi Amerikou a Sovětským svazem.


Během druhé světové války dodaly USA zemím protihitlerovské koalice válečný materiál v hodnotě 46 miliard amerických dolarů. Tyto dodávky reprezentovaly 13 procent amerických výdajů na obranu. Lví podíl dodávek směřoval do Velké Británie - 30 miliard dolarů. Sovětský svaz obdržel válečný materiál v hodnotě 9,9 miliard dolarů, Francie 1,4 miliardy a Čína 631 milionů.

USA zásobovaly válečným materiálem celkem 42 zemí.


Sovětský svaz obdržel statisíce vojenských vozidel a motocyklů.
Nedostatek paliva byl řešen dodávkami celkem 2,5 milionů tun ropých produktů. Rooseveltova štědrá "zahradní hadice" dodala Stalinovi 595 lodí, včetně 28 fregat, 105 ponorek, 77 obchodních lodí, 22 torpedových člunů, 104 protiponorkových plavidel a jiných lodí. Sovětské letectvo dostalo 4,952 stíhaček Aerocobra a 2,410 stíhacích letadel Kingcobra.


26b2af41971073334c0dba72fe832546.jpg

Nejslavnější sovětský pilot druhé světové války, trojnásobný Hrdina Sovětského svazu Alexander Pokryškin, vzlétal proti Hitlerovým leteckým esům ve stíhačce Aerokobra.

==============================================

Dohodou o půjčce a pronájmu získal Sovětský svaz 2,700 bombardérů A-20 a 861 nombardovacích letadel B-25.
Sovětské tankové divize byly vyzbrojeny 7,056 tanky, armáda dostala 8,218 protiletdlových děl, 131,600 kulometů a menších pěchotních zbraní.




Sovětská propaganda se snažila zmenšovat důležitost americké pomoci. V minulosti bylo zdůrazňováno, že SSSR vyrobil 30,000 tanků a 40,000 letadel od roku 1943. Je to pravda. Ale musí být rovněz vzato do úvahy, že dodávky v rámci americké půjčky a pronájmu přicházely do Sovětského svazu během nejkritičtějšího období války - hlavně v druhé polovině roku 1942.


Navíc SSSR by nikdy nebyl schopen vyrobit své vlastní zbraně během válečných let, kdyby nebylo americké pomoci. USA ve válečných letech dodaly Sovětskému svazu 2,3 miliony tun oceli. Toto množství dostačilo k výrobě 70,000 tanků T-34.
Objem dodávek aluminia byl 229,000 tun, což dostačovalo pro pokrytí potřeb sovětského leteckého a tankového průmyslu pro dva roky.


Je nutno zmínit i dodávky potravin: 3.8 milionů tun konzervovaného vepřového masa, uzenin, másla, čokolády, sušených vajec atd.
Sovětská armáda dostala rovněž 423,000 telefonů a desetitisíce bezdrátových stanic. SSSR dostal materiál a strojové vybavení pro rafienrie ropy, baterie, stany padáky a tak dále a tak dále. Rudá armáda byla obuta do 15 milionů párů amerických vojenských bot.


Americká vojenská pomoc přicházela do Sovětského svazu železnicí via Irán a v konvojích do hlavních sovětských přístavů. Asi 3,000 nákladních lodí připlulo do přístavů Murmansk, Archangelsk a Vladivostok a vyložilo 1,3 milionů tun nákladu (za nesmírných ztrát na životech námořníků amerického, kanadského a britského obchodního loďstva, zejména v "konvojích smrti" do Murmasku a Archangelsku, pozn. překl.). Bylo by nesprávné zmenšovat význam tak všeobsáhlé pomoci z Nového světa, důležitého faktoru vítězného ukončení války.


Historikové a politici se stále dohadují o výsledcích a lekcích druhé světové války. Ty hlavní jsou známé: prohráli oba hlavní participanti "velké politické hry" 1939 - 1940. Ano, sovětský vůdce Hitlera nakonec porazil, ale následkem byla ideologická krize a nakonec tragický kolaps totalitární supervelmoci - Sovětského svazu.


Stojí za zmínku, že zůstatek válečného dluhu Sovětského svazu Spojeným státům z dohody o půjčce a pronájmu - 722 milionů dolarů - nebyl dosud (v roce 2003, pozn překl.) splacen.


Pozn.překladatele:
Britský dluh válečné půjčky v celkové výši 30 miliard dolarů podle Dohody o půjčce a pronájmu byl splacen poslední splátkou v prosinci 2006.
=====================================





ALSIB



Pomoc Sovětskému svazu (Wikipedie)


Podpora bojujícího Sovětského svazu měla nejen formu vojenských dodávek, ale i strategických civilních dodávek. SSSR byl zemí, jejíž průmyslová a potravinářská základna byla válkou těžce poškozena a to již v prvních měsících bojů. Řada továren byla sice evakuována a mnoho dalších nově postaveno, ale všechny se soustřeďovaly primárně na výrobu zbraní a munice, proto byly civilní dodávky pro SSSR životně důležité. Ačkoli většina tankových jednotek Rudé armády byla vybavena tanky sovětské výroby, jejich logistická podpora byla poskytována stovkami tisíc amerických kamionů. V roce 1945 pocházela třetina logistického vozového parku Rudé armády z USA.
Jednotlivé prameny se v přesných počtech celkových dodávek do SSSR liší, ale přibližně bylo celkové množství zbraní a materiálu následující:
více než 400.000 džípů a nákladních automobilů;
12-13.000 obrněných vozidel (cca 7000 tanků, 1386 typu M3 Lee a 4102 M4 Sherman),
cca 11.400 letadel (vč. 4.719 Bell P-39 Airacobra),
35.000 motocyklů,
131.633 ks automatických zbraní, 12.997 ks pistolí,
350.000 t výbušnin,
90 nákladních lodí,
15.417.000 párů vojenských bot,
622.100 tun kolejnic (56,5 % z produkce SSSR),
2000 lokomotiv - před válkou měl Sovětský svaz 25.000 lokomotiv (za války vyrobeno jen 92 lokomotiv).
Dále bylo dodáno 11.000 železničních vozů,


Výroba SSSRPůjčka a pronájemPoměr %
Výbušniny558.000 t295.600 t53 %
Měd534.000 t404.000 t76 %
Hliník283.000301.000106 %
Cín13.000 t29.000 t223 %
Kobalt340 t470 t138 %
Letecký benzin5.500.000 t1.087.000 t18 %
Pneumatiky3.988.000 ks3.659.000 ks92 %
Vlna96.000 t98.000 t102 %
Cukr995.000 t658.000 t66 %
Masové konzervy432.500.000 ks2.077.000.000 ks480 %
Živočišné tuky565.000 t602.000 t107 %



Pro zajímavost: celkem Rudá armáda v bojích od roku 1941 do 1945 ukořistila na Německu a jeho spojencích 232.573 vozidel z nichž většinu zařadila do svého vozového parku.




Americké dodávky do Sovětského svazu, lze rozdělit do následujících fází:
  • "Pre Lend-Lease" - 22. června 1941 do 30. září 1941
  • (placeno v hotovosti ve zlatě a dalších vzácných kovech a minerálech)
    • První protokol - období od 01. října 1941 do 30.června 1942 (podepsáno 01. října 1941), toto zboží bylo buď přímo vyráběno nebo původně dovezeno do Spojeného království a úvěrově financováno z USA.
    • Druhý protokol - období od 1. července 1942 to 30. června 1943 (podepsáno 6. října 1942)
    • Třetí protokol - od 1. července 1943 to 30. června 1944 (podepsáno 19. října 1943)
    • Čtvrtý protokol ode dne 1. července 1944 do 20. září 1945 (podepsáno 17. dubna 1945), tento oficiálně skončil 12. května 1945, ale dodávky byly prodlouženy až do konce války s Japonskem - Sovětský svaz se zavázal zahájit válku proti Japonsku do 90 dnů po skončení války v Evropě (tj. 8. srpna 1945). (dodávky ukončeny 20. září 1945).
Dodávky pomoci do SSSR byly realizovány cestou arktických konvojů, dále cestou přes Írán a pak také severopacifickou cestou. Arktická trasa byla nejkratší, ale také nejnebezpečnější. 3.964.000 tun zboží (23 %) bylo dodáno touto trasou; 7 % materiálu bylo na této cestě ztraceno. Cesta přes Írán byla nejdelší a začala se využívat až od poloviny roku 1942. Poté tudy prošlo 4.160.000 tun zboží, 27 % ​​z celkového objemu. Pacifická cesta fungovala již od roku 1941, ale z důvodu války mezi Japonskem a USA na ní mohly být používány pouze sovětské lodě. Nicméně tudy bylo přepraveno 8.244.000 tun zboží (50 % z celkového objemu).

Splácení dluhu

SSSR splatil část pomoci již za války - zlatem, diamanty, platinou, poskytováním leteckých základen na svém území pro americké bombardéry. O další splácení dluhu po válce se vedly dlouhé spory mezi USA a SSSR, neboť SSSR odmítl Marshallův plán, který předpokládal kontrolu ekonomiky přijímající země ze strany USA. Země, které Marshallův plány přijaly (a s ním i dohled ze strany USA) byly spojením úvěrů a odprodejem přebytků rozjeté válečné výroby USA zbaveny nutnosti pomoc splácet.
Po dlouhých jednáních bylo v roce 1972 stanoveno, že SSSR má zaplatit 722 milionů dolarů za stroje použitelné i v mírových dobách, které však nebyly dodnes uhrazeny, po rozpadu SSSR veškerý tento dluh převzalo Rusko (představovalo cca 64% území SSSR).






"Sovětský" raketomet KATUŠA (BM-13N Katyusha) na americkém voze Studebaker US6 .













"Sovětský" Douglas A-20



















Americký lehký tank M3 Stuart, ukořistěný Němci na východní frontě (květen 1942).


"Sovětské" Stuarty M3





Dodávky západní vojenské techniky Rusku:










Vstup sovětské armády do Bukurešti v srpnu 1944.
Na fotografii je britský Universal carrier, pronajmutý v rámci smlouvy "Lend-Lease".



Zničený britský Mk III Valentine, používaný Rudoarmějci - východní fronta, leden 1944.


Image

Mk.II »Matilda«, Archangelsk únor 1942


Image





"Sovětský" Sherman M4




"Sovětský" Sherman u Leningradu





"Sovětské" Shermany v ulicích Prahy!


... a v Rumunsku

Image

Image




.... v Bukurešti



Image

Berlin, máj 1945









Další prameny informací:

Americká výzbroj Rudé armády:

http://www.o5m6.de/index.html




Oficiální statistiky amerických dodávek :

http://lend-lease.airforce.ru/english/documents/index.htm



Ruské prameny o amerických dodávkách pro SSSR:



Spojenecké námořní konvoje do SSSR 1941-1945












Je ovšem třeba si stále připomínat kořeny světové války:




Doporučuji také můj článek


DÍKY BOHU, ŽE SI "AMERIKA HRAJE NA SVĚTOVÉHO POLICAJTA"


+

"RUSKO - poslední koloniální mocnost":



případně také:

"TAJEMNÉ POZADÍ ANTIAMERIKANISMU":








V centru nenávisti - Historie Israele a antisemitismu

17. prosince 2015 v 16:12 | frhk |  POLITIKA

V CENTRU NENÁVISTI

aneb

DŽIHÁD ZAČAL DÁVNO PŘED VZNIKEM ISRAELE!



Pár poznámek k historii Israele & antisemitismu


Když už jsme (MY = Evropané či světové demokratické společenství) obětovali či nedokázali zachránit miliony našich židovských spoluobčanů před smrtí a utrpením holocaustu (a staletími pogromů a diskriminace), pak máme přinejmenším morální povinnost garantovat Židům aspoň bezpečnost státu Izrael jakožto právoplatné domoviny potomků našich obětí. Jednostranná pokrytecká podpora palestinským radikálům je jen pokračováním holocaustu a skrytým antisemitismem maskovaným humanistickými hesly (ať již se za nimi skrývá oportunistické pokrytectví, naivita, hloupost anebo nenávist někdejších gestapáků, esesáků, arizátorů a jejich potomků)! Jelikož naše média obecně píší jen o palestinských uprchlících, připojuji hlavně mapu s údaji o uprchlících židovských, jichž bylo podstatně více (a jejichž majetek nedobrovolně zanechaný v muslimských zemích mnohonásobně převýšil majetek palestinských uprchlíků): Židé byli totiž vyštváni na přelomu 19. a 20. století nejen z Ruska a východní Evropy1, ale po r. 1948 masově vyháněni i ze všech arabských / muslimských zemí a právě potomci oné poslední vlny vyhnanců dnes tvoří převážnou většinu obyvatel Izraele!

 
1) Propalestinskými aktivisty a antisemitskými politiky je zamlčována skutečnost, že antisemitismus není výlučně německým vynálezem, že protižidovské pogromy neměly na svědomí jen nacisté a že masakry Židů neskončily v r. 1945, nýbrž pokračovaly i po konci 2. světové války - hlavně ve východní Evropě (na Slovensku, v Polsku, Bělorusku, na Ukrajině i v Rusku)!







































Drzost a cynismus je samotné srovnávání Izraele s fašistickou diktaturou ajjatoláhů, pohrdající jakýmikoliv demokratickými normami a veřejně vyhrožující celá desetiletí vyvražděním Izraelců - vymazáním Izraele z mapy - a podporující všechny teroristické bandy po celém Středním Východě!!! Kdo nevidí rozdíl - ten ho vidět nechce, ať již z hlouposti či zlomyslnosti....





Každý obdivovatel a podporovatel Palestinců je antisemita, jelikož Palestinci de facto neuznávají právo Izraele na existenci a prakticky se jej snaží 60 let i zničit, vždyť i Jasir Arafat byl synovec fašisty Husejniho, obdivovatele holokaustu a přítele Eichmana a Himmlera.



Foto s věnováním od kamaráda Heinricha Himmlera pro palestinského kamaráda,
jeruzalémského muftího



Palestinský vůdce zdraví Příslušníky muslimské divize SS "Handžár"



Pokud by mne někdo chtěl obvinit z xenofobie, rasismu či antiislamismu, pak se musím ohradit proti takovému případnému nařčení.
Mám zřejmě více muslimských přátel než kterýkoliv z internetových diskutérů a pobývám každoročně mezi nimi celé měsíce; a měl jsem možnost seznámit se ZEVNITŘ s muslimskými komunitami od Maroka přes Turecko, Libanon, Sýrii, Čečensko, Dagestán, Irán a Střední Asii až po Malajsii a Čínu.
Takže poučování ze strany truhlíka, jenž zná muslimský svět pouze z TV, nanejvýš pak prostřednictvím místního Kebab-bufetu nebo zájezdu do Hurgady, je pak vskutku úsměvné!
Bohužel, všechno co vím o nasvědčuje tomu, že Palestinci jsou prostě takoví "arabští cikáni", ať přijdou, kam přijdou, všude s nimi mají potíže - tím myslím jejich etnické soukmenovce (v Libanonu, Egyptě, Jordánsku, Sýrii), kteří je obvykle ze svých zemí rovněž vyhnali anebo vytěsnili na okraj společnosti, do ghett utečeneckých táborů, kde žijí již celé generace, na rozdíl od vyhnanců židovských, kteří se v Israeli i ve všech hostitelských zemích podílejí na jejich rozkvětu.
Díky svým fanatickým vůdcům jsou Palestinci prokletým národem bez perspektivy, i nejmladší generace je totiž odkojena slepou nenávistí, která je vede jen do pekla ... kam se s sebou snaží stáhnout co nejvíce obětí. Těžko je litovat, pokud si svého života sami neváží a pohrdají normálním životem.
Kdo tohle podporuje - podílí se na přípravě nového holocaustu, jelikož Židi, které jsme nestihli vyvraždit v Evropě, nemají už kam jít!!!
Při hledání kořenů antisemitismu je třeba (kromě aspektů racionálních) brát v potaz také fenomén obecně psychologický - a to, že většina průměrných, resp. hloupých a neschopných lidí do krve nenávidí ty úspěšné a chytré a hledá vědomě i podvědomě viníky svého životního neúspěchu, bídy. Zde se mu samozřejmě nabízí populistický prototyp židovského bankéře, krčmáře či obchodníka (přestože nepředstavuje typického, průměrného Žida), který tyje z práce druhých (jakoby se většina populace nesnažila přiživit vždy na úkor svých bližních). Pak je tu fenomén přirozené lidské nenávisti, když už se nesnáší jednotlivá etnika, národnosti a náboženství (bijí-li se pravoslavní a evangelíci s katolíky, luteráni s kalvinisty), není divu, že svoji přirozenou nenávist zlomyslní hlupáci nasměrují přednostně vůči Židům, kteří se jednoznačně odlišují a identifikují, dávají hrdě najevo svou odlišnost (evangelíka od katolíka na ulici nepoznáš, Žida obvykle ano!) ,není tedy nic zvláštního, že se ona vrozená zloba obrací nejčastěji vůči nim. Když žili v Evropě - vadili nám, když odešli do Izraele - vadí nám zas; když brání svou vlast a odpovídají opakovaně na nepřátelské útoky odvetou - obviňují je tzv. pro-palestinští aktivisté a pseudo-humanisté z rasismu a agrese.




Tento článeček si nedělá větší ambice, než podnítit diskuzi, ježto na nějaké vědecké elaboráty nemám ani čas, ani to neumožňuje limitovaná kapacita tohoto blogu). Očekávám tudíž, že konstruktivní a přínosné komentáře a faktické poznámky dalších přispěvatelů tyto mé poznámky postupně doplní. Vulgární kydy primitivů mažu (až na několik ponechaných ukázek jejich duševní úrovně).
















DOPORUČUJI také mé články:

PALESTINSKÝ FAŠISMUS:


PROGNÓZA anebo SCÉNÁŘ PRO KATASTROFICKÉ SCI-FI:

+

Moje komentovaná FB-ALBA "Džihád a holocaust"

&
"HISTORIE ISRAELE & ANTISEMITISMU V OBRAZECH"


+
Moje ALBUM

"HISTORIE KOMUNISMU A FASISMU V OBRAZECH" :

(Uvitam sdilení odkazu na Vasem FB-profilu / Webu!)







Antiislámská hysterie pokryteckých populistů

18. listopadu 2015 v 11:46 | frhk |  POLITIKA



Pro mnohé z našich "antiislamistů" a rádoby "obránců evropských (či dokonce křesťanských) tradic", je i současná imigrační krize jenom pouhou vítanou záminkou k ventilování zakomplexovanosti a nahromaděné zloby, vrozené xenofobie, frustrace a hlouposti. Ať již se označují jakkoliv a ohání jakýmikoliv hesly, podstatou je jejich malá fašounská, xenofobní a nenávistná dušička, která hledá, jak se realizovat. A tak jsou schopni ve jménu záchrany "křesťanských tradic" organizovat i nenávistnou kampaň proti křesťanským uprchlíkům ze Sýrie a Iráku, prchajícím před reálnou islamistickou hrozbou!

Tragikomicky vyznívají obavy našich populistů a "obránců evropských tradic". Většina z nich ani netuší, že tito křesťanští uprchlící mají hlubší křesťanské kořeny než 99% Čecháčků, jejichž předci tancovali kolem Perunovy modly ještě v době, kdy v Sýrii už po staletí vzkvétala křesťanská kultura!


(Před vypuknutím konfliktu žilo v Sýrii 1,2 milionu křesťanů. Počet iráckých křesťanů dosahoval 1 500 000 v r. 2003, což bylo už rapidní snížení oproti 4,5 milionové křesťanské populaci v r. 1947. )


Z těchto map je zřejmé, že podstatná část syrských uprchlíků pochází z oblastí osídlených NEISLÁMSKÝM OBYVATELSTVEM a nejvíce ohrožovaných islamisty - což naši "antiislamisté" ignorují !





Smutným paradoxem je, že mnozí z těchto obránců demokracie a bojovníků proti islamistickému teroru SE OHÁNÍ SYMBOLY TERORU KOMUNISTICKÉHO A NACISTICKÉHO !

Definice fašismu: "způsob politického jednání vyznačujícího se obsesivními představami o rozkladu společenství a národním potupení; o tom, že se národ stal obětí, resp. je ohrožován individualistickým liberalismem a vlivem cizáků".
Stěžejní ideou fašismu je nahradit zastupitelskou / parlamentní demokracii vládou silného vůdce. Charakteristickým rysem fašisty je, že hledá příčiny všech negativních společenských jevů i vlastního postavení výlučně v působení vnějších sil - spiknutí zahraničních imperialistů, buržoazie, kulaků, svobodných zednářů, illuminátů, Židů ... - a vyřešení všech problémů si slibuje od eliminace viníků, resp. na úkor té či oné společenské či etnické skupiny.

"Programovou návaznost fašismu na levici lze spatřovat hlavně v útocích na velkokapitalistické "plutokraty". Nevím, jaký je podstatný rozdíl mezi fašouny a islamisty.


Zajímavé totiž je, že ti samí lidé, kteří nejvíce brojí proti imigraci, zároveň odmítají (a vždy odmítali) i jakýkoliv mezinárodní zásah v domovských zemích imigrantů, jenž by imigraci zastavil (protestovali jak proti zahraničním vojenským misím - akcím proti teroristickým uskupením a jejich patronům -, tak proti financování humanitární pomoci přímo v krizových oblastech).


Právě ti levicoví intelektuálové a pokrytečtí populisté, kteří dnes vystupují ve jménu záchrany Evropy před afro-musulmanskou invazí, NESOU NEJVĚTŠÍ ZODPOVĚDNOST ZA SOUČASNOU DEMOGRAFICKOU KATASTROFU, jelikož odmítali a sabotovali všechna řešení, která by katastrofě zabránila anebo ji omezila. Tak, jako odmítali i zásah Západu v Afghánistánu, ignorujíce fakt, že v opačném případě hrozilo, že islamistická epidemie zachvátí nejen celou Střední Asii a Pákistán, ale přeleje se i do okrajových oblastí Evropy, případně přeroste v globální katastrofu, pokud se islamisté zmocní pakistánského nukleárního arsenálu (přitom z pohledu mezinárodního práva byla intervence v Afghánistánu jak legitimní, tak i legální (výcvikové tábory se v Afghánistánu opravdu našly, o charakteru organizace Al-Káida nebylo pochyb a celé tažení bylo posvěceno rezolucí číslo 1386, Rady bezpečnosti OSN, která dala svolení k použití všech nezbytných prostředků).)




Úžasná animace uprchlické krize aneb vše, co jste o uprchlících nevěděli:


http://www.lucify.com/the-flow-towards-europe


Je nabíledni, že těmto "pacifistům" a "ochráncům evropských tradic" o žádné řešení nejde (resp. žádné neznají) ... a řídí se jen heslem zapšklých zlomyslných a závistivých ex-bolševiků a zakomplexovaných chudáků = "čím hůř, tím líp". Jakoby frustrovaným nýmandům neštěstí ostatních přinášelo radostný pocit, že někdo je na tom ještě hůř, a sílu vyrovnat se s vlastní bezvýznamností a zbytečností. Připomíná mi to slova básníka "Nebýt vaše srdce naplněna zlobou, zela by prázdnotou"!

Naši tzv. "slušní občané-vlastenci" povětšinou nejsou vlastně xenofobové ani rasisté. Oni jen nesnáší muslimy … a vesměs ani katolíky, Židy, zednáře, havlisty, kapitalisty, Američany, Němce, Aziaty, Afričany .. a pak ještě všechny, co jsou příliš zazobaní anebo prostě "moc chytří" … typický "slušný občan" kdysi stejně vehementně horlil proti "máničkám" a trampům, a poškleboval se ze svého embéčka ubohým stopařům u silnice, jako dnes v ulicích brání "evropské hodnoty" bok po boku se skiny, stalinisty, putlerovci a anarchisty.

Ony výkřiky různých hlupáků navrhujících rychlé a jednoduché řešení, jako deportovat všechny muslimy z Evropy, jsou úsměvné. Jednak velká část odhalených teroristů vůbec nepochází z muslimských komunit (jde o konvertity); jednak na každého islamistu připadá v Evropě několik set tisíc jeho soukmenovců, kteří nemají s radikálními ideologiemi nic společného.
Když nic jiného, mohli by naši antiislamisté aspoň vědět, že 95% všech obětí islamistického teroru ve světě TVOŘÍ ve 20. a 21. století PRÁVĚ MUSLIMOVÉ! (Lidé ze Západu tvoří jen 2,6 % celkového počtu obětí teroristů. Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/jak-celit-teroru-nazory-odborniku-d50-/zahranicni.aspx?c=A151124_162244_zahranicni_jw#utm_source=rss&utm_medium=feed&utm_campaign=zpravodaj&utm_content=main). A právě bez součinnosti s tou většinou mírumilovných muslimů (které znám - díky dlouhodobým pobytům mezi nimi - bezpečně lépe než vy, kdož zřejmě neznáte ani rozdíl mezi saláfismem a súfismem) nemáme ani šanci se ubránit sami před útoky islamistů. Jen hlupák žije v domnění, že islamismus = islám, to je asi jako mýlit si vodu s vodkou. Logický postulát, že většina teroristů bývají muslimové a tudíž všichni muslimové jsou teroristi můžeme parafrázovat tak, že většina kosmonautů byli protestanti a tak všichni protestanti jsou kosmonauti...

A chtěl bych také vidět, jak si tito mudrlanti představují deportaci všech muslimů, jichž v celé Evropě celkem žije okolo 50 miliónů - v praxi by to znamenalo megaholokaust, jelikož většinu z nich není de facto ani kam deportovat.
Naši xenofobní mudrlanti zavírají oči na závažným faktem, a to, že podstatná část evropské muslimské populace se narodila v Evropě, jako občané evropských zemí, a tudíž ono jejich navrhované rychlé řešení je iluzorní, prakticky nesmysl.
Deportovat evropské občany arabského původu násilně do zemí jejich předků je asi stejně reálné, jako deportovat všechny Romy do Rumunska či na Slovensko, odkud přišli před 2, 3, 4 generacemi jejich předci, proti vůli Rumunska či Slovenska.

Jediné. co můžeme už dnes udělat, je:


1) Vytvoření "sanitárního kordonu" na tureckých hranicích, resp. posunutí schengenské hranice na pomezí EU a Řecka;

2) Začít konečně pečlivě rozlišovat mezi "UPRCHLÍKY" a "IMIGRANTY" (což není zas tak složité, jak by se na první pohled zdálo - prvním jednoznačným kriteriem je země původu; druhým pak sociální status žadatele o azyl, tj. jde-li o mladého "singla" z rovníkové Afriky, anebo kompletní rodinu s dětmi z oblasti bojů). Nejzranitelnějším uprchlíkům z válečných zón - rodinám, ženám a starým lidem - poskytnout evropský azyl; mladé svobodné může umisťovat do táborů v bezpečných zónách v syrsko-turecko-iráckém pohraničí. Ekonomické migranty "motivovat" k procitnutí ze snu o evropské bezbřehé charitě umístěním v detenčních táborech na pomezí EU.

3) Likvidace prázdných pašeráckých lodí a převaděčských gangů na severoafrickém i tureckém pobřeží i v mezinárodních vodách;

4) Přerušení spolupráce EU s palestinskými organizacemi a zastavení financování teroristických struktur prostřednictvím palestinské vlády (přímo zapojené do syrského konfliktu skrze Hamas a Hizballah a oslabující stabilizační úlohu Israele), stejně jako sponzoringu salafistických, wahabistických a džihádistických organizací v Evropě ze strany Saudské Arábie a Iránu.

5) "Chirurgické zásahy" proti neuralgickým bodům teroristických sítí (ruské plošné bombardování situaci jen zhoršuje a zakládá vznik patové situace, tj. nekonečného protahování syrského konfliktu). Likvidace komunikačních kanálů (elektronické / mobilní komunikace) mezi územími pod kontrolou teroristů a Západem.

6) Zákaz islamistických médií a blokování jejich serverů a internetových stránek, jakož i náboženských center šířících islamistickou propagandu a vyvíjejících činnost, jež je v rozporu se zákony hostitelské země, včetně trestního postihu a vyhošťování fundamentalistických imámů šířících náboženskou nesnášenlivost a ideologii džihádu.

Hlupáci kteří si přečetli jen titulky mých článků, maximálně během 5 minut prolistovali halabala některý z nich, aniž by byli s to pochopit obsah anebo ochotni se nad ním zamyslet mne napadají jako bych byl hlasatelem šaríi či obhájce bezbřehého sluníčkářského multikultaralismu! Obviňují mne z deklarování něčeho, co jsem nikdy neřekl a netvrdil, takže polemika s nimi není diskuzí, nýbrž ztrátou času.

Nikdy jsem neobhajoval neomezený příjem imigrantů a islamofobům vyčítám především to, že ve slepé nenávisti:


1) zaměňují islám s islamismem (někdy z neuznalosti, často vědomě k zamaskování své xenofobie);

2) nemají řešení imigrační krize anebo potenciální možnosti řešení dokonce sabotují;

3) svými hysterickými výpady na adresu muslimů podněcují pogromistické a fašizoidní nálady ve společnosti, čímž nahánějí do náruče islamistů nové potenciální stoupence a dávají jim i záminku k jejich útokům. Nehledě na to, že podněcují stejně nebezpečné tendence, jako je islamismus.




Jaký je rozdíl mezi muslimem a islamistou?

To je prosté, ISLAMISTA je magor, který zneužívá vytržené a překroucené (někdy vymyšlené) poučky islámské věrouky a citáty z Koránu k ospravedlnění činů (včetně zločinů), které jsou v rozporu se samotnými principy islámu. Obdobně jako různí pseudo-křesťanští fundamentalisté a sektáři, kteří se dopouští stejného překrucování a vykrádání Bible (především lehce zneužitelných pasáží Starého zákona) a ve jménu Krista či Boha páchají zločiny (kdysi rozpoutávali náboženské války a pogromy obdobné "džihádu") - což také automaticky neznamená, že každý křesťan je zločinec, sadistický vrah či krvelačný vraždící maniak - kolik takových "křesťanských" sekt (jako např. Boží děti, Svatyně lidu, Davidiáni, Strážci nebeské brány, Chrám slunce, Svatá Smrt, Mansonova "Rodina", sekta Desatera božích přikázání atd.) bylo činných v nedávné minulosti v Evropě i Americe a i nadále působí po celém světě... aniž by kohokoliv rozumně uvažujícího napadlo klást rovnítko mezi tyto pomatence a křesťanství, tak jako se to činí v případě islám versus islamismus.
Mnohé z oněch pseudo-křesťanských apokalyptických sekt by byly pro naši civilizaci stejně nebezpečné jako Boko Haram či "Islámský stát", pokud by měly k dispozici stejné prostředky a naskytla-li by se obdobná konstelace (jak je zřejmé z dostupné dokumentace jejich spáchaných zločinů).
Zářným příkladem z poslední doby může být např. Armáda Božího odporu, kterou lze klidně přirovnat k IS -- viz třeba http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/masakry-armady-boziho-odporu-900-mrtvych-civilistu/r~i:article:628310/ nebo http://vyhledavani.eurozpravy.cz/klicove-slovo/slovo/armada-boziho-odporu-lra-6383 . Ta má na svědomí rovněž tisíce mrtvých, vraždy, rabování, znásilňování i kanibalismus ve jménu "křesťanského teokratického státu založeného na deseti přikázáních". Pokud si zalistujete v mém "LEXIKONU NÁBOŽENSKÝCH HNUTÍ" (Library of Congress Catalog No. BL31.H73 1999; viz http://www.cadpress.sk/lexikon.htm) najdete tam nespočet podobných morbidních "křesťanských" sekt a nebezpečných kultů hlásajících nenávist a vraždících s odkazem na Písmo svaté (Bibli).






Naši patriotičtí "obránci evropských hodnot a demokratických tradic"







Evropští politici jednali populisticky v tom smyslu, že namísto včasných účinných opatření jen žvanili --- dobře sám víte, jak by dopadlo asi referendum u nás, kdyby se před rokem (možná i nyní) zeptali občanů (beranů) zda souhlasí s vysláním armády anebo několika stovek milionů do Afriky za účelem zabránění exodu!! Naši levičáčtí berani jsou VŽDYCKY PROTI VŠEMU A POLITICI SE JIM PŘIZPŮSOBUJÍ, aby je hlupáci volili



p.s. Ještě jedno zamyšlení / faktická poznámka:

A) U zrodu diktatur a konfliktů v Libyi, Jemenu, Sýrii a Afghánistánu, jež jsou dnes příčinou masového exodu obyvatel těchto zemí, stálo a stojí právě RUSKO (resp. SSSR), které až dosud podporuje Asada, vedoucího genocidu proti vlastnímu národu, stejně jako do poslední chvíle podporovalo libyjského diktátora. Stejně tak RUSKO stálo u zrodu al-Kajdy a Tálibánu, když vytvořilo okupací země živnou půdu islamistickému hnutí (čímž má na svědomí nynější situaci v Afghánistánu), ale i čečenskému terorismu. Díky tomu, že na Kavkaze Rusko systematicky likvidovalo představitele umírněného islámu i legální představitele, otevřené dialogu, a ignorovalo oprávněné snahy o sebeurčení jeho obyvatel, nahnalo Kavkazany do náruče islamistů a do řad teroristických organizací.



Diktátoři a patroni světového terorismu se svými protektory


To ruský režim vypustil z láhve džina kavkazského a afghánského terorismu, který do sovětské okupace Afghánistánu a genocidy severokavkazských národů neexistoval. Afghánští a čečenští mudžáhidi, zocelení bojem s ruskou armádou, dnes uplatňují své zkušenosti v řadách Islámského státu. Nyní zloděj vykřikuje "chyťte zloděje". Iniciátor terorismu nabízí Západu, že mu pomůže s likvidací terorismu. SSSR patřil i k hlavním dodavatelům konvenčních zbraní do Iráku za vlády Saddáma Hussaina (dodal mu např. rakety SCUD - hlavní nosiče zbraní hromadného ničení) a zároveň bojkotoval akce mezinárodního společenství proti Saddámovi. (Sovětští poradci působili v Iráku od 60.let. Komunistický blok dodal do Iráku tisíce tanků, bojových vozidel pěchoty, obrněných transportérů a dělostřeleckých systémů, stovky letadel a prostředků protivzdušné obrany - zhruba 70 % irácké výzbroje - a zajišťoval výcvik pro tisíce příslušníků obsluh (stejně jako bezpečnostních složek). V r. 1987, v době vrcholící irácko-iránské války, objem irácko-sovětského obchodu např. vzrostl o 46% oproti r. 1986.)


Není ostatně pochyb, že operace "Islámského státu" neřídí žádní fanatičtí islamisté, parta primitivních psychopatů, nýbrž zcela racionálně uvažující bývalí důstojníci irácké tajné služby, kteří absolvovali výcvik v KGB, SVR a GRU, využívající islamistickou ideologii pragmaticky pouze jako nástroj k dosažení mocenských cílů (viz např. https://kyleorton1991.wordpress.com/2015/04/21/saddam-husseins-regime-produced-the-islamic-state/). Pro ně jsou pak oni vraždící pomatenci jen figurkami na šachovnici. Během let 1973-2003 působilo v Iráku na 70.000 ruských vojenských poradců, z nichž mnozí působili jako zpravodajští a bezpečnostní specialisté. To je známo i z dokumentů objevených v Iráku v r. 2003 (viz třeba "The World Was Going Our Way The KGB and the Battle for the Third World" by Christopher Andrew & Vasili Mitrokhin, Basic Books, 2005, resp. http://www.strategypage.com/htmw/htintel/articles/20061010.aspx nebo http://www.nationalobserver.net/1999_winter_campbell.htm). Iráčtí zpravodajci absolvovali kurzy ve speciální škole SVR [Služby vnější rozvědky] v Moskvě dokonce ještě těsně před americko-britským útokem. Během války v Zálivu pokračovaly ve své práci rezidentury SVR a vojenské rozvědky [GRU] při ruském velvyslanectví v Bagdádu. Jejich úkolem bylo zajistit archívy zvláštních služeb Saddáma Husajna a nábor mezi iráckými důstojníky a agenty! (Několik dnů před počátkem anglo-americké operace přijely do Bagdádu dvě skupiny "silové podpory" SVR zvané Clona.).

Mezi hlavní Saddámovy pohrobky v pozadí tzv. "Islámského státu" patřil nepochybně generál Izzat Ibrahim al-DOURI (ad-Dúrí), někdejší irácký viceprezident a Saddámova pravá ruka (a tchán Saddámova syna Udaje), a generálmajor Abu Ali al-ANBARI, kteří byli tvůrci bojové strategie IS. Z dalších baasistických důstojníků působících ve velitelských funkcích IS můžeme jmenovat třeba Adnana al-Sweidawiho (Abu Ayman al-Iraqi), bývalého plukovníka zpravodajské jednotky protivzdušné obrany; Haji Bakra (Samir Abd Muhammad al-Khlifawi), bývalého plukovníka nebo kapitána Abu Abdulrahmana al-Bilawiho (Adnan Ismail Najem al-Bilawi).



Setkání superšpiona, gen. Jevgenije Primakova, ředitele ruské Služby vnější rozvědky se Saddámem

Журналист Евгений Примаков во время секретной миссии в Северном Ираке. 1970-е годы

"Журналист" Евгений Примаков во время секретной миссии в Северном Ираке. 1970-е годы



B) Těm, kteří vykřikují, že za vpád imigrantů do Evropy mohou (jako vždy) USA a jejich zásahy proti diktátorům Kaddáfímu a Saddámovi, resp. podpora opozice vůči diktátoru syrskému, poněkud uniká (anebo schválně zamlčují) FAKT, že
podstatná část uprchlíků připlouvajících do jižní Evropy ze sev. Afriky NENÍ OBYVATELI inkriminovaných zemí (Libye, Sýrie a Iráku), nýbrž SUBSAHARSKÉ A ROVNÍKOVÉ AFRIKY, resp. Eritreje, Etiopie, Somálska a Sudánu, kde k žádné intervenci Západu NEDOŠLO (Např. Libye je hlavně tranzitní zemí, přes niž míří do Evropy masově Afričané. Odhaduje se, že nyní tam pobývá asi milión přistěhovalců z různých zemí Afriky, kteří chtějí do Unie. Za celý loňský rok jich z Libye přišlo do Unie 170 tisíc, letos do září 130 tisíc.)!!
Názorně to ukazuje i tato animace



Největší uprchlický tábor na světě nenajdete ani na Blízkém východě, ani na Balkáně. Keňský Dadaab je domovem stovek tisíc migrantů a od devadesátých let v něm vyrostly již dvě generace uprchlíků.

Eritrea je ochránci lidských práv přezdívána jako KLDR Afriky. V zemi vládne už přes dvacet let jeden prezident, který obyvatele drží v šachu řadou represí. Vrcholem je povinná vojenská služba, která trvá i deset let. Zejména kvůli ní Eritrejci tvoří druhou největší skupinu migrantů na lodích směřujících do Evropy.


Mapy imigrace:

Pro ignoranty, hlásající izolacionistická hesla ve smyslu "uzavřít hranice, stáhnout naše vojáky ze zahraničních misí, nikomu neposílat žádnou humanitární pomoc ani peníze a o nic, co je za našimi humny, se nestarat" doporučuji také mé články:

PROGNÓZA anebo SCÉNÁŘ PRO KATASTROFICKÉ SCI-FI:


ISLAMISTICKÁ AGRESE A ISLAMOFOBIE:

TAJEMNÉ POZADÍ ANTIAMERIKANISMU:

PALESTINSKÝ FAŠISMUS:
+
Moje komentovana FB-ALBA

"Džihád a holocaust"


&

"Historie Israele & antisemitismu v obrazech"

A také animaci na webu



Ještě si vyprosím poučovat o islámu a muslimech mne, člověka, který mezi nimi pobývá každoročně celé měsíce a měl možnost seznámit se ZEVNITŘ s muslimskými komunitami od Maroka přes Turecko, Sýrii, Čečensko, Irán a Střední Asii až po Malajsii a Čínu. Takové poučování ze strany truhlíka, jenž zná muslimský svět pouze z TV, nanejvýš pak prostřednictvím místního Kebab-bufetu nebo zájezdu do Hurgady, je vskutku úsměvné.




Islamistická agrese a islamofobie

18. listopadu 2015 v 10:35 | frhk |  POLITIKA

Bohužel, jsme ve válce a bude ještě hůř, jelikož prakticky neexistuje možnost efektivní obrany vůči gerilovým útokům psychopatů. Než začnete kritizovat činnost policie a tajných služeb, uvědomte si, že při sebelepším fungování bezpečnostních složek nemáme jinou možnost, než teroristické útoky co nejvíce eliminovat. Zabránit se jim nedá už proto, že vraždící maniaky nelze zastrašit a odradit od jejich akcí jakýmikoliv represemi, jestliže si neváží ani svého vlastního života. Právě z této bezmocnosti padá na člověka hrůza.

Jediné. co můžeme už dnes udělat, je:

1) Vytvoření "sanitárního kordonu" na tureckých hranicích, resp. posunutí schengenské hranice na pomezí EU a Řecka;

2) Začít konečně pečlivě rozlišovat mezi "UPRCHLÍKY" a "IMIGRANTY" (což není zas tak složité, jak by se na první pohled zdálo - prvním jednoznačným kriteriem je země původu; druhým pak sociální status žadatele o azyl, tj. jde-li o mladého "singla" z rovníkové Afriky, anebo kompletní rodinu s dětmi z oblasti bojů). Nejzranitelnějším uprchlíkům z válečných zón - rodinám, ženám a starým lidem - poskytnout evropský azyl; mladé svobodné může umisťovat do táborů v bezpečných zónách v syrsko-turecko-iráckém pohraničí. Ekonomické migranty "motivovat" k procitnutí ze snu o evropské bezbřehé charitě umístěním v detenčních táborech na pomezí EU.

3) Likvidace prázdných pašeráckých lodí a převaděčských gangů na severoafrickém i tureckém pobřeží i v mezinárodních vodách;

4) Přerušení spolupráce EU s palestinskými organizacemi a zastavení financování teroristických struktur prostřednictvím palestinské vlády (přímo zapojené do syrského konfliktu skrze Hamas a Hizballah a oslabující stabilizační úlohu Israele), stejně jako sponzoringu salafistických, wahabistických a džihádistických organizací v Evropě ze strany Saudské Arábie a Iránu.

5) "Chirurgické zásahy" proti neuralgickým bodům teroristických sítí (ruské plošné bombardování situaci jen zhoršuje a zakládá vznik patové situace, tj. nekonečného protahování syrského konfliktu). Likvidace komunikačních kanálů (elektronické / mobilní komunikace) mezi územími pod kontrolou teroristů a Západem.

6) Zákaz islamistických médií a blokování jejich serverů a internetových stránek, jakož i náboženských center šířících islamistickou propagandu a vyvíjejících činnost, jež je v rozporu se zákony hostitelské země, včetně trestního postihu a vyhošťování fundamentalistických imámů šířících náboženskou nesnášenlivost a ideologii džihádu!

Když jsem před 4 roky varoval před nadcházející katastrofou, různí "experti" - kteří jsou dnes chytří jako rádio - se mému níže uvedenému článku vysmívali:

PROGNÓZA anebo SCÉNÁŘ PRO KATASTROFICKÉ SCI-FI:

http://ferohrabal.blog.cz/1112/prognoza-anebo-scenar-pro-katastroficke-sci-fi



můžeme se jen modlit, aby se postupně nenaplnila většina z oné temné vize … bohužel, většina z tehdy nastíněných potenciálních rizik je dnes ještě aktuálnější, pokud se již nenaplňují.

Úžasná animace uprchlické krize aneb vše, co jste o uprchlících nevěděli:



Kritici "nezodpovědné imigrační politiky", multikulturalismu a "nedostatečných bezpečnostních opatření" by si měli uvědomit, že
1) Zatím drtivá část islamistických atentátníků zodpovědných za útoky v Evropě a USA, byla občany západních zemí, přičemž jen v západní Evropě žije přes 50 milionů muslimů (z nichž ovšem tvoří islamisté jen promile). Neexistuje stát, jenž by byl, byť technicky, schopen zajistit účinnou kontrolu každého potenciálně rizikového občana (nebereme-li do úvahy nechvalně známé režimy, které dovedly tuto kontrolu k dokonalosti až vražedné). Je nezpochybnitelným faktem, že k desítkám teroristických útoků došlo v Evropě dávno před aktuální imigrační vlnou, takže je pitomost dávat tyto skutečnosti do přímé spojitosti.

2) Podstatná část atentátníků, jakož i bojovníků "Islámského státu" jsou navíc konvertité, tedy lidé nepocházející vůbec z muslimské komunity, kde jejich sociální původ nedával předem důvod k zařazení mezi potenciálně nebezpečné osoby.

3) Vůči útokům gerilových skupin a osamělých fanatiků je obtížné stát účinně bránit, zvláště při současném zachování demokratických principů (občanských práv a svobod), jež brání efektivnějšímu boji proti terorismu a šíření nenávistných ideologií. Hlavními spojenci teroristů jsou fakticky naivní obránci lidských práv a populističtí politici, kteří brojí proti omezování občanských svobod a zásahům do soukromí.

O obtížnosti obrany vůči terorismu ostatně svědčí i skutečnost, že i Rusko se potýká s islamistickým terorem po celá desetiletí, přestože RF je de facto policejním státem a v boji proti islamistům na Kavkaze jsou permanentně nasazeny desetitisíce vojáků a příslušníků speciálních jednotek MV a FSB s použitím nejmodernější techniky (systémů elektronického boje, bojových vrtulníků, obrněných transportérů a tanků), ruská FSB disponuje cca 250 000 příslušníků a má pravomoc kontrolovat veškeré telekomunikace a cenzurovat média. Např. bez předložení osobních dokladů nelze v Rusku ani zakoupit jízdenku anebo nastoupit do vlaku, detekční rámy a rentgeny kontrolují zavazadla na každém nádraží, a funguje zde přísný systém evidence pohybu obyvatel i cizinců prostřednictvím Federální migrační služby (FSB), jakož i systém tzv. pohraničních zón, do nichž je obvykle vstup i pro místní obyvatele možný výlučně na základě propustky z FSB.

K tomu ještě poznámka, že ačkoliv běžný smrtelník ví pouze o více či méně zdařených atentátech, tajným službám a bezpečnostním složkám se průběžně daří mařit a eliminovat několikanásobně větší množství útoků, o čemž samozřejmě nebývá veřejnost informována, takže naivní občan nabývá dojmu, že tyto složky selhávají.
Momentálně máme tudíž jen omezené prostředky obrany, které ovšem musíme striktně využít
Ony výkřiky různých hlupáků navrhujících rychlé a jednoduché řešení, jako deportovat všechny muslimy z Evropy, jsou úsměvné. Jednak velká část odhalených teroristů vůbec nepochází z muslimských komunit (jde o konvertity); jednak na každého islamistu připadá v Evropě několik set tisíc jeho soukmenovců, kteří nemají s radikálními ideologiemi nic společného.
Když nic jiného, mohli by naši antiislamisté aspoň vědět, že 95% všech obětí islamistického teroru ve světě TVOŘÍ ve 20. a 21. století PRÁVĚ MUSLIMOVÉ! (Lidé ze Západu tvoří jen 2,6 % celkového počtu obětí teroristů. Zdroj! A právě bez součinnosti s tou většinou mírumilovných muslimů (které znám - díky dlouhodobým pobytům mezi nimi - bezpečně lépe než vy, kdož zřejmě neznáte ani rozdíl mezi saláfismem a súfismem) nemáme ani šanci se ubránit sami před útoky islamistů. Jen hlupák žije v domnění, že islamismus = islám, to je asi jako mýlit si vodu s vodkou. Logický postulát, že většina teroristů bývají muslimové a tudíž všichni muslimové jsou teroristi můžeme parafrázovat tak, že většina kosmonautů byli protestanti a tak všichni protestanti jsou kosmonauti...
A chtěl bych také vidět, jak si tito mudrlanti představují deportaci všech muslimů, jichž v celé Evropě celkem žije okolo 50 miliónů - v praxi by to znamenalo megaholokaust, jelikož většinu z nich není de facto ani kam deportovat.
Naši xenofobní mudrlanti zavírají oči na závažným faktem, a to, že podstatná část evropské muslimské populace se narodila v Evropě, jako občané evropských zemí, a tudíž ono jejich navrhované rychlé řešení je iluzorní, prakticky nesmysl. Deportovat evropské občany arabského původu násilně do zemí jejich předků je asi stejně reálné, jako deportovat všechny Romy do Rumunska či na Slovensko, odkud přišli před 2, 3, 4 generacemi jejich předci, proti vůli Rumunska či Slovenska.

Tragikomicky vyznívají obavy našich populistů a "obránců evropských tradic", kteří jsou schopni ve jménu záchrany "křesťanských tradic" organizovat i nenávistnou kampaň proti křesťanským uprchlíkům ze Sýrie a Iráku, prchajícím před reálnou islamistickou hrozbou! Většina z nich ani netuší, že tito křesťanští uprchlící mají hlubší křesťanské kořeny než 99% Čecháčků, jejichž předci tancovali kolem Perunovy modly ještě v době, kdy v Sýrii už po staletí vzkvétala křesťanská kultura!


(Před vypuknutím konfliktu žilo v Sýrii 1,2 milionu křesťanů (tedy více než v ČR). Počet iráckých křesťanů dosahoval 1.500000 v r. 2003, což bylo už rapidní snížení oproti původní 4,5 milionové křesťanské populaci v r. 1947)


Z těchto map je zřejmé, že podstatná část syrských uprchlíků pochází z oblastí osídlených NEISLÁMSKÝM OBYVATELSTVEM a nejvíce ohrožovaných islamisty - což naši "antiislamisté" ignorují !







Hlupáci kteří si přečetli jen titulky mých článků, maximálně během 5 minut prolistovali halabala některý z nich, aniž by byli s to pochopit obsah anebo ochotni se nad ním zamyslet, mne napadají jako bych byl hlasatelem šaríi či obhájce bezbřehého sluníčkářského multikultaralismu! Obviňují mne z deklarování něčeho, co jsem nikdy neřekl a netvrdil, takže polemika s nimi není polemikou, nýbrž ztrátou času.
Nikdy jsem neobhajoval neomezený příjem imigrantů a islamofobům vyčítám především to, že ve slepé nenávisti
1) zaměňují islám s islamismem (někdy z neuznalosti, často vědomě k zamaskování své xenofobie);
2) nemají řešení imigrační krize anebo potenciální možnosti řešení dokonce sabotují;
3) svými hysterickými výpady na adresu muslimů podněcují pogromistické a fašizoidní nálady ve společnosti, čímž nahánějí do náruče islamistů nové potenciální stoupence a dávají jim i záminku k jejich útokům. Nehledě na to, že podněcují stejně nebezpečné tendence, jako je islamismus.
Jaký je rozdíl mezi muslimem a islamistou? To je prosté, ISLAMISTA je magor, který zneužívá vytržené a překroucené (někdy vymyšlené) poučky islámské věrouky a citáty z Koránu k ospravedlnění činů (včetně zločinů), které jsou v rozporu se samotnými principy islámu. Obdobně jako různí pseudo-křesťanští fundamentalisté a sektáři, kteří se dopouští stejného překrucování a vykrádání Bible (především lehce zneužitelných pasáží Starého zákona) a ve jménu Krista či Boha páchají zločiny (kdysi rozpoutávali náboženské války a pogromy obdobné "džihádu") - což také automaticky neznamená, že každý křesťan je zločinec, sadistický vrah či krvelačný vraždící maniak - kolik takových "křesťanských" sekt (jako např. Boží děti, Svatyně lidu, Davidiáni, Strážci nebeské brány, Chrám slunce, Svatá Smrt, Mansonova "Rodina", sekta Desatera božích přikázání atd.) bylo činných v nedávné minulosti v Evropě i Americe a i nadále působí po celém světě... aniž by kohokoliv rozumně uvažujícího napadlo klást rovnítko mezi tyto pomatence a křesťanství, tak jako se to činí v případě islám versus islamismus.
Mnohé z oněch pseudo-křesťanských apokalyptických sekt by byly pro naši civilizaci stejně nebezpečné jako Boko Haram či "Islámský stát", pokud by měly k dispozici stejné prostředky a naskytla-li by se obdobná konstelace (jak je zřejmé z dostupné dokumentace jejich spáchaných zločinů).
Zářným příkladem z poslední doby může být např. Armáda Božího odporu, kterou lze klidně přirovnat k IS -- viz třeba http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/masakry-armady-boziho-odporu-900-mrtvych-civilistu/r~i:article:628310/ nebo http://vyhledavani.eurozpravy.cz/klicove-slovo/slovo/armada-boziho-odporu-lra-6383 . Ta má na svědomí rovněž tisíce mrtvých, vraždy, rabování, znásilňování i kanibalismus ve jménu "křesťanského teokratického státu založeného na deseti přikázáních". Pokud si zalistujete v mém "LEXIKONU NÁBOŽENSKÝCH HNUTÍ" (Library of Congress Catalog No. BL31.H73 1999; viz http://www.cadpress.sk/lexikon.htm) najdete tam nespočet podobných morbidních "křesťanských" sekt a nebezpečných kultů hlásajících nenávist a vraždících s odkazem na Písmo svaté (Bibli).

Ještě jedno zamyšlení / faktická poznámka:

U zrodu diktatur a konfliktů v Libyi, Jemenu, Sýrii a Afghánistánu, jež jsou dnes příčinou masového exodu obyvatel těchto zemí, stálo a stojí právě RUSKO (resp. SSSR), které až dosud podporuje Asada, vedoucího genocidu proti vlastnímu národu, stejně jako do poslední chvíle podporovalo libyjského diktátora. Stejně tak RUSKO stálo u zrodu al-Kajdy a Tálibánu, když vytvořilo okupací země živnou půdu islamistickému hnutí (čímž má na svědomí nynější situaci v Afghánistánu), ale i čečenskému terorismu. Díky tomu, že na Kavkaze Rusko systematicky likvidovalo představitele umírněného islámu i legální představitele, otevřené dialogu, a ignorovalo oprávněné snahy o sebeurčení jeho obyvatel, nahnalo Kavkazany do náruče islamistů a do řad teroristických organizací.

Diktátoři a patroni světového terorismu se svými protektory

To ruský režim vypustil z láhve džina kavkazského a afghánského terorismu, který do sovětské okupace Afghánistánu a genocidy severokavkazských národů neexistoval. Afghánští a čečenští mudžáhidi, zocelení bojem s ruskou armádou, dnes uplatňují své zkušenosti v řadách Islámského státu. Nyní zloděj vykřikuje "chyťte zloděje". Iniciátor terorismu nabízí Západu, že mu pomůže s likvidací terorismu. SSSR patřil i k hlavním dodavatelům konvenčních zbraní do Iráku za vlády Saddáma Hussaina (dodal mu např. rakety SCUD - hlavní nosiče zbraní hromadného ničení) a zároveň bojkotoval akce mezinárodního společenství proti Saddámovi. (Sovětští poradci působili v Iráku od 60.let.Komunistický blok dodal do Iráku tisíce tanků, bojových vozidel pěchoty, obrněných transportérů a dělostřeleckých systémů, stovky letadel a prostředků protivzdušné obrany - zhruba 70 % irácké výzbroje - a zajišťoval výcvik pro tisíce příslušníků obsluh (stejně jako bezpečnostních složek). V r. 1987, v době vrcholící irácko-iránské války, objem irácko-sovětského obchodu např. vzrostl o 46% oproti r. 1986.)

Není ostatně pochyb, že operace "Islámského státu" neřídí žádní fanatičtí islamisté, parta primitivních psychopatů, nýbrž zcela racionálně uvažující bývalí důstojníci irácké tajné služby, kteří absolvovali výcvik v KGB, SVR a GRU, využívající islamistickou ideologii pragmaticky pouze jako nástroj k dosažení mocenských cílů (viz např. https://kyleorton1991.wordpress.com/2015/04/21/saddam-husseins-regime-produced-the-islamic-state). Pro ně jsou pak oni vraždící pomatenci jen figurkami na šachovnici. Během let 1973-2003 působilo v Iráku na 70.000 ruských vojenských poradců, z nichž mnozí působili jako zpravodajští a bezpečnostní specialisté. To je známo i z dokumentů objevených v Iráku v r. 2003 (viz třeba "The World Was Going Our Way The KGB and the Battle for the Third World" by Christopher Andrew & Vasili Mitrokhin, New York: Basic Books, 2005, resp. http://www.strategypage.com/htmw/htintel/articles/20061010.aspx nebo http://www.nationalobserver.net/1999_winter_campbell.htm). Iráčtí zpravodajci absolvovali kurzy ve speciální škole SVR [Služby vnější rozvědky] v Moskvě dokonce ještě těsně před americko-britským útokem. Během války v Zálivu pokračovaly ve své práci rezidentury SVR a vojenské rozvědky [GRU] při ruském velvyslanectví v Bagdádu. Jejich úkolem bylo zajistit archívy zvláštních služeb Saddáma Husajna a nábor mezi iráckými důstojníky a agenty! (Několik dnů před počátkem anglo-americké operace přijely do Bagdádu dvě skupiny "silové podpory" SVR zvané Clona.).


Setkání superšpiona, generála Jevgenije Primakova, ředitele ruské Služby vnější rozvědky se Saddámem

Журналист Евгений Примаков во время секретной миссии в Северном Ираке. 1970-е годы

"Журналист" Евгений Примаков во время секретной миссии в Северном Ираке. 1970-е годы

Mezi hlavní Saddámovy pohrobky v pozadí tzv. "Islámského státu" patřil nepochybně generál Izzat Ibrahim al-DOURI (ad-Dúrí), někdejší irácký viceprezident a Saddámova pravá ruka (a tchán Saddámova syna Udaje), a generálmajor Abu Ali al-ANBARI, kteří byli tvůrci bojové strategie IS. Z dalších baasistických důstojníků působících ve velitelských funkcích IS můžeme jmenovat třeba Adnana al-Sweidawiho (Abu Ayman al-Iraqi), bývalého plukovníka zpravodajské jednotky protivzdušné obrany; Haji Bakra (Samir Abd Muhammad al-Khlifawi), bývalého plukovníka nebo kapitána Abu Abdulrahmana al-Bilawiho (Adnan Ismail Najem al-Bilawi).

Obrana Západu začala teprve americkou operací v Afghanistánu po 11. září a poté likvidací Saddáma. Bohužel účinnost všech těchto operací proti centrům terorismu byla a je nadále sabotována onou většinou "mírumilovné" (tj. krátkozraké / ignorantské) veřejnosti, která je vždy proti jakékoliv účinné akci, odmítá nasazení armády, preventivní údery! A následně si stěžuje na důsledky svých vlastních rozhodnutí.
Našich pacifistů" a pivních stratégů, kteří pokrytecky radí "do ničeho se nemíchat, neprovokovat teroristy", se ptám: Kam až byste doporučili ustupovat? Pokud víte, nacisty a komunisty se rovněž západní politici snažili neprovokovat, "nepřilévat olej do ohně" … až jim nakonec málem zakroutil krkem všem.
Pokud člověk nezastřelí vzteklého psa, jenž ohrožuje jeho rodinu, zardousí mu jeho děti. Zbytečně mu bude ustupovat a chlácholit ho.

Pro ignoranty, hlásající izolacionistická hesla ve smyslu "uzavřít hranice, stáhnout naše vojáky ze zahraničních misí, nikomu neposílat žádnou humanitární pomoc ani peníze a o nic, co je za našimi humny, se nestarat" doporučuji také mé články a fotoalba:

V centru nenávisti -- Historie Israele a antisemitismu

http://ferohrabal.blog.cz/1512/v-centru-nenavisti

Všichni ti pseudohumanisti a salonní pacifisti, kritizující "americký imperialismus" (maje na mysli svržení "řezníka z Bagdádu" či jeho libyjského kolegy-diktátora a "otce mezinárodního terorismu", "humanitární bombardování" zabraňující Miloševičovu Srbsku provést - po agresi vůči Slovinsku, Chorvatsku a Bosně - genocidu albánského obyvatelstva Kosova; sanitární intervenci v kolébce Al-Kajdy, teokratickém Afghánistánu pod hrůzovládou Talibanu), by se se měli zamyslet nad tím, co by se stalo, pokud by Američani do všech těch válek nešli - což si můžeme pouze domýšlet na pozadí současných událostí.
Zajímavé totiž je, že ti samí lidé, kteří nejvíce brojí proti imigraci, zároveň odmítají (a vždy odmítali) i jakýkoliv mezinárodní zásah v domovských zemích imigrantů, jenž by imigraci zastavil (protestovali jak proti zahraničním vojenským misím - akcím proti teroristickým uskupením a jejich patronům -, tak proti financování humanitární pomoci přímo v krizových oblastech).

Smutným paradoxem je, že mnozí z těchto obránců demokracie a bojovníků proti islamistickému teroru SE OHÁNÍ SYMBOLY TERORU KOMUNISTICKÉHO A NACISTICKÉHO!

Právě ti levicoví intelektuálové a pokrytečtí populisté, kteří dnes vystupují ve jménu záchrany Evropy před afro-musulmanskou invazí, NESOU NEJVĚTŠÍ ZODPOVĚDNOST ZA SOUČASNOU DEMOGRAFICKOU KATASTROFU, jelikož odmítali a sabotovali všechna řešení, která by katastrofě zabránila anebo ji omezila. Tak, jako odmítali i zásah Západu v Afghánistánu, ignorujíce fakt, že v opačném případě hrozilo, že islamistická epidemie zachvátí nejen celou Střední Asii a Pákistán, ale přeleje se i do okrajových oblastí Evropy, případně přeroste v globální katastrofu, pokud se islamisté zmocní pakistánského nukleárního arsenálu (přitom z pohledu mezinárodního práva byla intervence v Afghánistánu jak legitimní, tak i legální (výcvikové tábory se v Afghánistánu opravdu našly, o charakteru organizace Al-Káida nebylo pochyb a celé tažení bylo posvěceno rezolucí číslo 1386, Rady bezpečnosti OSN, která dala svolení k použití všech nezbytných prostředků).)
Ti, kteří odmítají mezinárodní intervence proti centrům terorismu (ať již "občanského" nebo státního) nesou spoluodpovědnost jak za šíření terorismu, tak za vzniklý exodus ze zemí zachvácených občanskými válkami a genocidou. Patří fakticky do stejného pytle jako islamističtí vrahouni. Je totiž nabíledni, že těmto "pacifistům" a "ochráncům evropských tradic" o žádné řešení nejde (resp. žádné neznají) ... a řídí se jen heslem zapšklých zlomyslných a závistivých ex-bolševiků a zakomplexovaných chudáků = "čím hůř, tím líp". Jakoby frustrovaným nýmandům neštěstí ostatních přinášelo radostný pocit, že někdo je na tom ještě hůř, a sílu vyrovnat se s vlastní bezvýznamností a zbytečností. Připomíná mi to slova básníka "Nebýt vaše srdce naplněna zlobou, zela by prázdnotou"!
Evropští politici jednali populisticky v tom smyslu, že namísto včasných účinných opatření jen žvanili --- dobře sám víte, jak by dopadlo asi referendum u nás, kdyby se před rokem (možná i nyní) zeptali občanů (beranů) zda souhlasí s vysláním armády anebo několika stovek milionů do Afriky za účelem zabránění exodu!! Naši levičáčtí berani jsou VŽDYCKY PROTI VŠEMU A POLITICI SE JIM PŘIZPŮSOBUJÍ, aby je hlupáci volili

Politici tak dlouho váhali s nepopulárními preventivními kroky - zásahem v Afghánistánu, Libyi, Sýrii, Somálsku atd., který by zlikvidoval v zárodku příčiny dnešního rozvratu - až se dostali (i s námi) do situace, kdy stojíme tváří v tvář fakticky neřešitelné situaci - pominu-li nějaké drastické, takřka fašistické, varianty.
Ti, kdo dnes vykřikují - "nepouštějme je, vraťme je" atd. vesměs ani netuší, resp. se nenamáhají anebo bojí domyslet věc do důsledku! Jak to udělat? Co mají na mysli populističtí politici svými hesly? Potápět uprchlické lodi i s uprchlíky? Kosit je kulomety na hranicích Schengenu?
Kdyby byly alianční jednotky zlikvidovaly včas Saddáma, Kaddafiho i Asada - ještě předtím než propukla v jejich zemích bratrovražedná občanská válka - nemusel nám dnes nad hlavou viset tenhle Damoklův meč.
A to nás ještě vyvede z iluze co nevidět také Říše středu, stejně jako naše naivní politiky (a většinu prostodušného národa) zaskočil Putler !!

1) Např. Kaddafí vládl v 42 let, takže zásah Aliance v r. 2011 nelze považovat za "preventivní" (a nemohl ani nic zásadního vyřešit, pouze eliminovat nebezpečí, že se tamní občanská válka přelije do okolních zemí);

2) V Libyii se USA prakticky odmítaly angažovat (vzhledem k ignoranci EU) a nakonec podpořily zásah NATO jen symbolicky, tak jako většina členů NATO, a nakonec Aliance nevyužila ani možnosti zlikvidovat tamní arzenály raket a bojových plynů (není divu, že Američané už mají po krk toho, aby řešili problémy celého světa a ještě si necháli nadávat do imperialistů);

3) V Syrii Západ zasáhl pěr minut po dvanácté, víceméně jen v omezené míře až poté, co tamní genocida ze strany režimu trvala několik let a rozvrat, včetně nárůstu moci IS, dosáhl vrcholu a začal ohrožovat celý region - copak tomu lze říkat preventivní zásah?

4) V Jemenu a Somálsku došlo jen k eliminaci několika cílů a pirátských lodí - jinak se Západ do tamní situace nevměšuje;

5) Eritreu, Súdán, Čad a další země zachvácené terorem a epicentra imigrační vlny Západ ignoruje a ponechává svému osudu, zcela ve stylu populistických sloganů .....


Více na http://www.reflex.cz/clanek/imigracni-krize/67154/uzasna-animace-uprchlicke-krize-aneb-vse-co-jste-o-uprchlicich-nevedeli.html?utm_source=reflex.cz&utm_medium=copy


Díky bohu, že si Amerika hraje na světového policajta

18. listopadu 2015 v 10:26 | frhk |  POLITIKA

Díky bohu, že si "Amerika hraje na světového policajta".

Všichni ti pseudohumanisti a salonní pacifisti, kritizující "americký imperialismus" (maje na mysli svržení "řezníka z Bagdádu" či jeho libyjského kolegy-diktátora a "otce mezinárodního terorismu", bombardování zabraňující Miloševičovu Srbsku provést - po agresi vůči Slovinsku,Chorvatsku a Bosně - genocidu albánského obyvatelstva Kosova; sanitární intervenci v kolébce Al-Kajdy, teokratickém Afghanistánu pod hrůzovládou Talibanu), by se se měli zamyslet nad tím, co by se stalo, pokud by Američani do všech těch válek nešli - což si můžeme pouze domýšlet na pozadí současných událostí.

Už 100 let totiž tahá právě Amerika ze sraček i naši rozhádanou, připosranou a oportunistickou Evropu (a to nemám na mysli jen 1. i 2. světovou válku). Kromě toho, že jen americké zbraně (v kombinaci s ruskou zimou a vodkou) zachránily Sovětský svaz před vymazáním z mapy (asi bohužel), Američani za nás totiž krváceli v boji proti fašismu a komunismu po celém světě i v době kdy většina Čecháčků lezla komunistům do prdele, resp. nadšeně budovala "socialismus" a navíc ještě pomáhala vyzbrojovat komunistické hordy a "antiimperialistické" hrdlořezy po celém světě od Vietnamu,Kambodže a Koreje přes Sýrii,Libyi,Etiopii, Angolu až po Grenadu, proti nimž vedli Američani ony "imperialistické války" ... Samozřejmě, že i pro americkou společnost často nedávají "války jejich elit žádný smysl" - ostatně pokud společnost, tedy masy, nezblbne nějaký Lenin,Stalin,Hitler či Mussolini a nevsugerují národu správné zdůvodnění příslušné války, nikdy se národ, lid, se žádnou válkou - ani obrannou - neztotožní a ve své většině bude trpně čekat i na zotročení a okupaci. U mnoha "amerických válek" bylo problémem spíše pozdní zahájení či předčasné ukončení, než to, že nebylo dosaženo proklamovaného cíle - ono naprosté zničení komunismu či islamistické hrozby by totiž nebylo možné bez souběžného apokalyptického zničení celého teritoria, čemuž vždy zabránilo spíše humanisticko-demokratické americké (potažmo západní) veřejné mínění než potenciál toho či onoho protivníka. Ona pofidérní americká "nevítězství" jsou tedy jen projevem slabosti demokracie tváří v tvář nestvůrným orientálním ideologiím a barbarství.

Američané fakticky OSVOBODILI EVROPU (nebýt mezinárodních dohod, osvobodila by US Army pohodlně jak Prahu, tak oblasti min. na linii K.Vary--Hradec Král.--Jihlava), SEV. AFRIKU i JV. a VÝCHODNÍ ASII a PACIFIK, zatímco Rusové osvobozovali hlavně sebe a své budoucí kolonie. Celé slavné "osvobození" ČSR Rudou armádou je mýtus. Fakticky nás osvobozovali Američané a Rumuni. Sověti si pouze vyřizovali účty s někdejším spojencem a poté úhlavním nepřítelem, resp. sledovali své vlastní zájmy.

http://www.cadpress.sk/mapa_osvobozeni_evropy.jpg (nebo http://www.cadpress.sk/operacni_prostor_spojencu_wwii.jpg )













Osvoboditelé Prahy: Jednotky Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova, jež byla dislokována na území Protektorátu od března 1945. Jejich tanky, které na věžích nesly hesla "Smrt Hitlerovi" / "Smrt Stalinovi!" byly stejně jako ruští vojáci přinášející svobodu a mír Praze, označeny znaky ROA.



A pokud nebyl SSSR zničen, je to jen zásluha ohromné materiální pomoci USA.

viz

http://ferohrabal.blog.cz/1512/americka-valecna-pomoc-sssr

RUSY fakticky ZACHRÁNILY AMERICKÉ ZBRANĚ, VODKA a MRÁZ. Dnes se vnucuje otázka, zda by pro nás nebylo lepší pokud by tehdy Západ postupoval pragmaticky, tj. nenechal nacisty a komunisty zmasakrovat se mezi sebou, aby následně vítěze této bitvy čerta s ďáblem rozdrtil v bitvě poslední! Nejen levičákům, ale i mnohým historikům jaksi uniká fakt, že 2. světovou válku vlastně rozpoutali společně Hitler se Stalinem (kteří se v letech 1939-40 podělili o Polsko a Pobaltí) s vidinou světovlády.

Pro připomínku ohledně vzniku a viníků 2.světové války postačí tyto fotografie:

Stejně tak jako skutečnost, že anglo-americká vojska na frontě od Řecka po Skandinávii, jakož i operacemi v Africe, Asii a Oceánii, v celém Atlantiku a Pacifiku, proti armádám Osy odlehčovala Rusům nápor na východní frontě.


Začátek 2. světové války znázorňuje níže uvedená mapa prezentující sovětsko-německé "bratrské" dělení východní Evropy :












Válečné oběti USA v "cizích válkách":
Vietnam: 60 000 mrtvých; Korea: 50 000 mrtvých...

K tomu ještě několik poznámek (preventivně, než se ozvou s níže uvedenými "argumenty" různí všeználci):

1) Oněch 22 mil, ruských "obětí" nelze porovnávat s oběťmi americkými, jelikož to nejsou počty padlých vojáků, nýbrž celkové ztráty včetně civilního obyvatelstva, z nichž 90% ovšem nepadlo de facto ani za Rusko, a už vůbec ne za nás. Podobné statistické srovnávání ztrát je nesmysl, jelikož Američani nevedli boj na svém území (taková statistika pak sčítá hrušky s jablky a výsledkem je demagogie).

2) Min. polovina padlých ruských vojáků pak jde na vrub cynismu, bezohlednosti a neschopnosti sovětských maršálů, kteří je hnali jako dobytek na smrt, pěšáky a kozáky na koních proti tankům;

3) A hlavně: Na rozdíl od Ruska, Američani vesměs bojovali "za druhé" a osvobozená území si rovnou na několik desetiletí (nebo navždy) nepřipojili jako Rusové, kteří co osvobodili, to si ponechali minimálně na několik desetiletí, značná území pak dodnes - těžko pak hovořit o "osvobození"!

4) Chytrákům zpochybňujícím podíl Ameriky na výsledcích 2. světové války doporučuji přečíst si aspoň stručný článek ruského autora Stanislava Koroleva: "Důležitost americké role v 2. světové válce"

5) Pokud jde o mystifikaci kremelských propagandistů a jejich místních poskoků, vykřikujících o zbytečnosti použití atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki, jde o pochybnou dodatečnou hypotézu neopírající se o relevatní fakta!

Po válce je každý generál. Přečtěte si tedy laskavě i "dobové" analýzy. Ještě začátkem r. 1945 předpokládali vojenští analytici, že válka proti Japonsku může trvat minimálně do poloviny 1946.

V době, kdy Japonsko kapitulovalo pod dojmem hirošimské hrůzy, byly miliony jeho vojáků připraveny bojovat do poslední kapky krve. Japonské divize v té době byly rozmístěny od Koreje a Číny až po JV Azii, jednotlivé izolované jednotky na pacifických ostrovech působily ještě léta po kapitulaci. Americké velení počítalo s obrovskými ztrátami během invaze na Japonské ostrovy (k níž naštěstí nedošlo)

Japonci se vzdát odmítali a na postupimské ultimátum odpověděli slovem "mokusatsu", které znamená "ignorovat" nebo "zacházet s jemným opovržením".

Tehdejší prezident USA Harry S. Truman se tak ocitl v nezáviděníhodné situaci. Vylodění na japonské ostrovy by podle jeho armádních generálů a poradců znamenalo ztrátu přibližně milionu amerických životů a mnoha milionů Japonců. Válka by se také pravděpodobně protáhla, a to by znamenalo, že do situace na Dálném východě se zapojí Sovětský svaz. Prezident Truman tedy rozhodl. USA použijí jaderné zbraně.
Ale nyní každý trouba ví, co tehdy nevěděli ani generálové spojeneckých armád - všichni jsou nyní chytří jako radio
Pro neználky doporučuji před diskuzí aspoň podívat na mapy asijsko-pacifické fronty z léta 1945 a nalistovat ve Wikipedii:




a









Další mapy k podílu západních spojenců na porážce Osy:

Spojenecké operace v Africe a S.Východě - mapy



Pochod podlých "revolucionářů"

12. listopadu 2015 v 11:01 | frhk |  POLITIKA

Pochod podlých "revolucionářů"

Iniciátoři různých Holešovských a jiných pozdně revolučních výzev a protikapitalistických kampaní jsou zlomyslní klauni (pokud ne darebáci). Ono je vždy jednodušší jasnozřivě kritizovat věci fungující (byť nedokonale), než sám něco konkrétního udělat. Není nic snazšího než naslibovat lidem to, co chce prostý občan slyšet (sliby nic nestojí). Už chybí jen pojmenovat nějakou konkrétní skupinu viníků všech našich problémů - Židy, Američany, živnostníky - což zatím zaznívá jen na internetových "diskuzích", ale možná se dočkáme i pogromů, když už dav lační po krvi. Jakmile se vyskytne ekonomická krize anebo humanitární katastrofy, je to ideální doba pro nové populisty-mesiáše. Zrovna takhle začínali bolševici a fašouni, také je vynesla na podium dějin hospodářská krize a nespokojenost davů slyšících na líbivé, jasné slogany a jednoduchá, "rychlá řešení" (jako zestátnění majetku buržoazie, arizace, "Drang nach Osten" atd.).


Smutným paradoxem je, že mnozí z těchto "obránců demokracie"

SE OHÁNÍ SYMBOLY KOMUNISTICKÉHO TERORU



Definice fašismu: "způsob politického jednání vyznačujícího se obsesivními představami o rozkladu společenství a národním potupení; o tom, že se národ stal obětí, resp. je ohrožován individualistickým liberalismem a vlivem cizáků".
Stěžejní ideou fašismu je nahradit zastupitelskou / parlamentní demokracii vládou silného vůdce. Charakteristickým rysem fašisty je, že hledá příčiny všech negativních společenských jevů i vlastního postavení výlučně v působení vnějších sil - spiknutí zahraničních imperialistů, buržoazie, kulaků, svobodných zednářů, illuminátů, Židů ... - a vyřešení všech problémů si slibuje od eliminace viníků, resp. na úkor té či oné společenské či etnické skupiny.

"Programovou návaznost fašismu na levici lze spatřovat hlavně v útocích na velkokapitalistické "plutokraty". Nevím, jaký je podstatný rozdíl mezi fašouny a islamisty.

Protestní shromáždění proti vládě s požadavkem její demise na Václavském










Od této naštvanosti může být krůček k nenávisti - třídní či rasové - jejíž zárodek spí snad v každém měšťákovi. Je směšné po 40 letech zrůdné a nemorální komunistické diktatury (a předtím protektorátu) postavené na zlodějině (státem legalizované i mlčky přehlížené soukromé) a moci lumpenproletariátu, systematicky ničící zásadní atributy morálky a práva, vykřikovat, že "tato vláda a president zničili morálku národa" a pochlebovat tomuto "hrdému a pracovitému národu", který celé generace lezl do prdele bolševikům, udával, kolaboroval a proflákal a rozkradl při budování socialismu někdejší výdobytky kapitalistické 1.republiky (dobrou pověst právního a demokratického státu, postavení ekonomicky silné země, uznávané vědecko-technické velmoci a kulturního centra Evropy).

Demonstranti na Václavském náměstí

Nějak organizátorům a jejich stoupencům uniká, že první byli u koryt po listopadu zase titíž soudruzi, co předtím budovali socialismus a velkorysou sociální politiku realizovali nejen na úkor majetku ukradenému zlotřilým kapitalistům (včetně úspor a plodů práce mnoha generací sedláků a malých živnostníků, penzijních fondů, nadací a církví), ale i na úkor budoucích generací (nás a našich dětí). Do vlny privatizace se tak razantně zapojili hlavně ředitelé a náměstci privatizovaných národních podniků, absolventi VÚMLu a funkcionáři KSČ a SSM, různí zasloužilí RSDr. a CSc., veksláci, zelináři, pumpaři a další šmelináři (produkty totalitního systému), prokádrovaní odborníci z bank, ministerstev a tzv. "podniků zahraničního obchodu" (PZO Centrotex, Chemapol, Merkuria, Omnia, Omnipol, Strojexport, Koospol, Kerametal atd.), tedy bolševici narychlo přeškolení na kapitalisty (kteří dost možná formulují i tyhle pamflety jménem lidu, slovník Holešovické výzvy nápadně připomíná články Rudého práva a s. Ransdorfa a spol.) se stali příslovečnými ropuchami na prameni. (I porovnání seznamu oněch "nových kapitalistů" se seznamy spolupracovníků StB stojí za pozornost.)





Dnešní "obrozenci" rádi zapomínají, že onen mravní marasmus a právní bezvědomí v němž se momentálně nacházíme, je jen pokračujícím důsledkem zločinů minulosti a ne pouhým důsledkem nástupu kapitalismu, jak se snaží různí grebeníčkové, sobotkové, paroubkové a levičáci obecně tvrdit. Když naznačují, že korupce a úpadek morálky je přímo spjat s podstatou kapitalistické společnosti, rádi zapomínají, že v severských (a jiných) rovněž kapitalistických státech není dnes korupce a kriminalita zdaleka takovým problémem jako u nás z prostého důvodu: že tam lidi nekradli ani v minulosti a tudíž nekradou ani dnes. A nekradou ne ze strachu, nebo proto, že mají lepší zákony než my, ale proto, že je to prostě ani nenapadne ….
Uvědomíme-li si, že zde celé generace žily ve státě - ČSSR - jehož základy samotné spočívaly na všeobecné legalizované zlodějině (zestátnění soukromého vlastnictví), je ono rozhořčení "lidu", jehož krédem bylo 40 let heslo "Kdo nekrade denně aspoň hodinu, okrádá svoji rodinu", nad zkorumpovaností politiků, jeho představitelů, až tragikomické!


Demonstrace na Václavském náměstí

Je absurdní, dovolávat se na pozadí těchto historických skutečností morálky politiků a byznysmenů, kteří z nich vzešli a reprezentují jen navenek morálku oné většiny, jež vesměs nekradla či nekrade jen ze strachu či nedostatku příležitosti - ve státě, kde slovo taxikář je synonymem zloděje, kde miliony "slušných lidí" uplácely (korumpovaly) za socialismu svou trafikantku (kvůli úzkoprofilovým Spartám) a svého řezníka (kvůli podpultové svíčkové), a ti zase zelináře, řemeslníka, opraváře, učitele, doktora, úředníky … Kde desetitisíce lidí postavily baráky z kradeného či pokoutně sehnaného materiálu, opravovaly auta z podnikového materiálu, krmily svá prasata družstevními brambory, topily v naftových kamnech naftou do služebního vozu, nakupovaly v Tuzexu za bony z černého trhu pocházející od prostitutek a veksláků… Kde statisíce lidí okrádaly - s mottem, že všechno je všech (a tudíž nikoho) - stát simulováním, nezdaněnými kšeftíky a melouchy v pracovní době, flákaly se po schůzích a předstíraly budování socialismu; kde kuchařky okrádaly v jídelnách školní děti a vláčely domů tašky masa; kde číšníci, pumpaři, autoopraváři a zelináři jezdili v mercedesech pořízených z okrádání zákazníků (pokud jsem někoho vynechal, omlouvám se).


Stejně tak je absurdní je spojování korupce v rezortu spravedlnosti s prohnilostí kapitalismu, uvědomíme-li si, že až donedávna byli základem naší justice proletářští soudci a prokurátoři, přeškolené dojičky, soustružníci a traktoristi, jejichž jediným kvalifikačním předpokladem byly třídní původ, třídní nenávist a ochota podílet se na korumpování právního systému, jakožto mocenského nástroje k likvidaci nepřátel KSČ, jenž neměl nic společného ani s právem, morálkou ani se spravedlností.

A odtud - z výše uvedených historických skutečností - pramení i dnešní důsledky. Zcela nepochybně mnozí z dnešních křiklounů, volajících po mravní obrodě politické reprezentace a kapitánů průmyslu, jsou někdejšími podílníky na výše uvedených nepravostech, resp. jejich potomky či následovníky …



Přenést tento proces do ulic, nastolit zde model jakési "lidové džamahírije", jen proto, že nás zklamalo fungování parlamentní demokracie (kterou jsme si sami zglajchšaltovali), je nesmysl. Na ulicích se dá provádět nátlak, burcovat davová psychóza, dá se tam věšet … ale ne dosáhnout mravní obrody národa - a každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží! Proklamovaný požadavek "přímé demokracie" je jen stupidní ukázkou populistické demagogie, byť hlupáky s nadšením přijímanou. Jejich "přímá demokracie" by mohla fungovat tak nanejvýš v rámci vesnice do 100 číslech popisných (a i tam mnohdy s velkými problémy, když se tak často těžko domluví i sousedi a příbuzní), ale její aplikace na stát je stejnou utopií jako komunistická beztřídní společnost.


Takže pokud někdo chce najít kořeny a příčiny našeho dnešního společenského mravního stavu, měl by se zahledět trochu více do minulosti a možná i do vlastního svědomí (či rodinné kroniky), … neboť jak říká klasik "Z hovna bič neupleteš"!




Když tak jen během jízdy tramvají do centra, anebo při cestě po ČR, koukám, co všechno se už na první pohled změnilo k lepšímu jen za posledních pár let, je mi zároveň smutno při uvědomění, kolik debilů žije mezi námi. Tím nemyslím jen ony imbecily, kteří se realizují vandalským ničením společného majetku - rozbíjením skleněných zastávek MHD, osvětlení, laviček atd. ... Mám tím na mysli i ony zapšklé škarohlídy, nihilistické a zlomyslné provokatéry, kryptokomunisty a obecně onu lůzu, jež se raduje z každého přešlapu, chyby či defektu demokratického systému, s radostí poukazuje na "zlotřilost" kapitalismu a s pokryteckou nostalgií vzpomíná na pohodový "všivot" v "reál-socialismu" (vědomě či z hlouposti zamlčujíce všechny jeho nedostatky, jež ho přivedly až na smetiště dějin).
Namísto toho, aby si tito socani, komančové a hlupáci uvědomili a přiznali, že náš národ si žije objektivně "jako prasata v žitě", že naši životní úroveň a běžný standard komunálních služeb, dopravní a spojové infrastruktury, zdravotnictví, školství, životního prostředí nám může závidět 2/3 obyvatel zeměkoule, včetně oné euroasijské rádobyvelmoci (a to je možná ještě můj odhad příliš optimistický), což si já - poměrně zcestovalý člověk - dnes a denně uvědomuji, jakmile vytáhnu paty za Bospor či gibraltarskou úžinu a mám možnost dennodenně konfrontovat středoevropskou iluzorní představu nouze s bídou opravdovou. (Úmyslně zde ani nezmiňuji rozměr lidských práv, svobody slova a cestování, jelikož to pro onu pakáž nejsou žádné relevantní pojmy).



Naši tzv. "slušní občané-vlastenci" povětšinou nejsou vlastně xenofobové ani rasisté. Oni jen nesnáší muslimy … a vesměs ani katolíky, Židy, zednáře, havlisty, kapitalisty, Američany, Němce, Aziaty, Afričany .. a pak ještě všechny, co jsou příliš zazobaní anebo prostě "moc chytří" … typický "slušný občan" kdysi stejně vehementně horlil proti "máničkám" a trampům, a poškleboval se ze svého embéčka ubohým stopařům u silnice, jako dnes v ulicích brání "evropské hodnoty" bok po boku se skiny, stalinisty, putlerovci a anarchisty.

Smutným paradoxem je, že mnozí z těchto "obránců demokracie"

SE OHÁNÍ SYMBOLY KOMUNISTICKÉHO TERORU

Absurdní je, že mnozí z těchto dnešních "obránců demokracie" kydají špínu na Havla, bez něhož (a lidí kolem něj) by dnes neběhali s transparenty po ulicích ani 10 minut (o diskuzích na internetu nemluvě).

Ostatně, myslím, že většina těch, kdož dnes vykřikují "Přestaňme už strašit s komunisty a svalovat na ně vinu za všemožné problémy", dodnes kdesi v prádelníku (doslova či obrazně) schovává stranickou legitimaci nebo uniformu LM, resp. patří mezi "slušné občany" kolaborující svého času s komunistickým režimem oplátkou za přimhouřené oči nad svými zlodějinami a flákačstvím.

Stejně jako A. BABIŠ, třeba i Ladislav REHÁK - spoluzakladatel největšího slovenského mobilního operátora Orange Slovensko - figuruje v seznamu bývalé StB jako agent. Babišův právník Libor ŠIROKÝ byl dokonce kmenovým pracovníkem StB. Přítelem a poradcem Jaroslava HAŠČÁKA - spolumajitele skupiny Penta, jenž vystudoval Moskevský státní institut mezinárodních vztahů - je někdejší šéf StB Alojz LORENC.

Miliardář Jozef TKÁČ je prověřený komunistický kádr, jenž v 80. letech působil ve Státní bance ČSSR.

Miliardář Petr KELLNER pracoval jako referent v 80. letech v podniku zahraničního obchodu Strojimport Praha, jenž zaměstnával výlučně prověřené loajální občany. Provozní kapitál na rozjezd byznysu mu poskytli z prostředků státního podniku vysocí komunističtí funkcionáři a top manageři n.p. SkloUnion Teplice Štěpán POPOVIČ (člen ÚV KSČ a elitní agent StB) a Jaroslav PŘEROST, za což se stali členy představenstva PPF. Jeho spolupracovníkem při privatizaci České pojišťovny byl Ivan Kočárník (do r. 1990 člen KSČ). Takto bychom mohli identifikovat bývalé komunisty a jejich chapadla napříč celou ekonomikou.

V pozadí nechvalně známých Harvardských fondů stál Boris VOSTRÝ, bývalý zástupce náčelníka 6. správy StB, absolvent VUMLu a kurzu KGB v Moskvě. Jeho kolega z StB - kdysi příslušník Hlavní správa rozvědky StB, dnes miliardář - Juraj ŠIROKÝ stál v čele slovenské větve harvardských fondů ….

Jen bývalí důstojníci StB působí ve statutárních a kontrolních orgánech nebo mají přímý majetkový podíl ve 1742 společnostech (a kolik konfidentů, milicionářů, komunistických funkcionářů a jejich rodinných příslušníků se po Listopadu přetransformovalo na kapitalisty a přiživilo se na privatizaci, nelze ani přibližně spočítat).

V kategorii "nejbohatších" ex-důstojníků vládnou ti z I. správy. "Dohromady 229 osob z bývalé rozvědky má v současné chvíli majetkový podíl alespoň v jedné společnosti. Z toho 40 osob vložilo alespoň do jedné společnosti vklad ve výši 500 000 korun a více," zjistila analýza firmy CRIF.

ZDROJ:

http://reportermagazin.cz/dustojnici-stb-v-1742-firmach/

http://reportermagazin.cz/kamosi-z-stb/

http://cibulka.com/stblist/stb/index.html


Bohužel z řad těchto anonymních potkanů, zlých asociálů, antiamerikanistů a zlomyslných nihilistů, přeškolených bolševiků a latentních nácků, rasistů a antisemitů, kteří se (zatím) presentují jen ústně na internetu, maximálně s transparenty na mítincích, se vždy v historii následně rekrutovali oni aktivní účastníci a organizátoři pogromů, genocid a lynčování (kápové i sonderkommandéři, černosotněnci i rytíři Ku-Klux-Klanu, černokošiláči i revoluční gardisté, SA-mani i lidoví milicionáři) .


k připomenutí doporučuji ještě třeba:




Pro mnohé z našich "antiislamistů" a rádoby "obránců evropských (či dokonce křesťanských) tradic", je i současná imigrační krize jenom pouhou vítanou záminkou k ventilování nahromaděné zloby, vrozené xenofobie, frustrující zakomplexovanosti a hlouposti. Ať již se označují jakkoliv a ohání jakýmikoliv hesly, podstatou je jejich malá fašounská, xenofobní, nenávistná dušička, která hledá, jak se realizovat.

Zajímavé totiž je, že ti samí lidé, kteří nejvíce brojí proti imigraci, zároveň odmítají (a vždy odmítali) i jakýkoliv mezinárodní zásah v domovských zemích imigrantů, jenž by imigraci zastavil (protestovali jak proti zahraničním vojenským misím - akcím proti teroristickým uskupením a jejich patronům -, tak proti financování humanitární pomoci přímo v krizových oblastech).

Právě ti levicoví intelektuálové a pokrytečtí populisté, kteří dnes vystupují ve jménu záchrany Evropy před afro-musulmanskou invazí, NESOU NEJVĚTŠÍ ZODPOVĚDNOST ZA SOUČASNOU DEMOGRAFICKOU KATASTROFU, jelikož odmítali a sabotovali všechna řešení, která by katastrofě zabránila anebo ji omezila. Tak, jako odmítali i zásah Západu v Afghánistánu, ignorujíce fakt, že v opačném případě hrozilo, že islamistická epidemie zachvátí nejen celou Střední Asii a Pákistán, ale přelije se i do okrajových oblastí Evropy, případně přeroste v globální katastrofu, pokud se islamisté zmocní pakistánského nukleárního arsenálu (přitom z pohledu mezinárodního práva byla intervence v Afghánistánu jak legitimní, tak i legální (výcvikové tábory se v Afghánistánu opravdu našly, o charakteru organizace Al-Káida nebylo pochyb a celé tažení bylo posvěceno rezolucí číslo 1386, Rady bezpečnosti OSN, která dala svolení k použití všech nezbytných prostředků).)



Je tedy nabíledni, že těmto "pacifistům" a "ochráncům evropských tradic" o žádné řešení nejde (resp. žádné neznají) ... a řídí se jen heslem zapšklých zlomyslných a závistivých ex-bolševiků a zakomplexovaných chudáků = "čím hůř, tím líp". Jakoby frustrovaným nýmandům neštěstí ostatních přinášelo radostný pocit, že někdo je na tom ještě hůř, a sílu vyrovnat se s vlastní bezvýznamností a zbytečností. Připomíná mi to slova básníka "Nebýt vaše srdce naplněna zlobou, zela by prázdnotou"!



Politici jednali populisticky v tom smyslu, že namísto včasných účinných opatření jen žvanili --- dobře víme, jak by u nás dopadlo asi referendum, kdyby se před rokem (možná i nyní) zeptali občanů (beranů) zda souhlasí s vysláním armády anebo několika stovek milionů do Afriky za účelem zabránění exodu!! Naši levičáčtí berani jsou VŽDYCKY PROTI VŠEMU A POLITICI SE JIM PŘIZPŮSOBUJÍ, aby je hlupáci volili




HHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHH

n.b.

To se holt dělá revoluce, když člověk riskuje nanejvýš rýmu anebo pár facek od buržoazního elementa. Když jsem za mlada "podvracel republiku" (§98 Tr.zák.), jak komouši označovali odpor vůči jejich režimu, bojovníci proti totalitě se dali spočítat na prstech (i Chartu nás podepsalo jen 2 000, zlomek oproti signatářům tzv. "Anticharty" a petic "rozhořčených občanů, dělníků...") a na opravdovou "revoluční" činnost nás bylo ještě míň. Bylo to o hubu, jelikož nikdo netušil, že za pár let režim padne. Prostě se to nevyplatilo a tak nás nebylo snad ani procento populace.
Dnes jsou všichni ti, co kdysi mašírovali s mávátky a rudými transparenty, podepisovali závazky a tvořili pevnou hráz socialismu (resp. jejich děti a následovníci), zas velkými bojovníky za práva proletariátu a rovnost (jež je kdejakému flákači synonymem spravedlnosti). Po každé revoluci bývají holt náměstí plná pozdních (tajnosnubných) revolucionářů, kteří mnohdy ještě stačí na schodech politické scény předběhnout i ty, kteří revoluci provedli...
Demokracií "holešovští" myslí jakýsi pochybný "socialismus s lidskou tváří" (tj. socialistické soc. jistoty a kapitalistické výhody - volnost cestování, plné obchody), šíří demagogické řeči o bídě (kterou nikdy nepoznali, pokud nevytáhli paty z ČR) a zlomyslně si libují - "čím hůř, tím líp" (jen, aby už ta poslední bitva konečně vzplála).


Pominu-li skutečnost, že pravděpodobně i většina organizátorů akcí za svržení parlamentní demokracie má sama máslo na hlavě (ve smysle výše uvedeného článku), pak nutno podotknout, že tito "Holešovští" - pokud by jim vskutku šlo o očistu společnosti - měli raději už na jaře 90.roku demonstrovat a prosadit ZÁKAZ KSČ a očistu veřejného života OD KOMUNISTŮ, aby někdejším členům zločinecké KSČ, Lidových milic a SČSP, pracovníkům a agentům StB a funkcionářům ROH, NF i SSM bylo znemožněno účastnit se privatizace kdysi už jednou ukradeného státního majetku a působení ve státní správě, justici, armádě, bezpečnosti, místní samosprávě i v parlamentu ... a ne teď povykovat po náměstích!


Kolik nenávisti ke kořenům naší státnosti a kultury je nakydáno na internetových "diskuzích" a různých rádoby "patriotických" portálech! Zde již nejde ani o politiku. ČESKO je totiž odjakživa součástí Západu - a pokud se tu někomu nelíbí a západní hodnoty, kapitalismus a demokracie (symbolizované institucemi jako EU, NATO, OBSE apod.) se mu příčí, nic ho tu nedrží. Ani nebudou muset přelézat ostnaté dráty a riskovat kriminál, jako kdysi my, na útěku z komunistického ráje…
Na očekávaný protivýpad, ať vypadneme my - "havloidi", "pravdoláskaři" a - mohu reagovat jen úsměvem.
Nevím, proč by se měli někam stěhovat lidi, kteří cítí sounáležitost k Západu - ČESKO je odjakživa součástí Západu (již od doby formování "Západních Slovanů" před 1000 lety!, jak jsme se učili ve škole) - vypadnout by měli tudíž obdivovatelé Východu, když se jim u nás na Západě nelíbí!
My, kdož se k západním kulturním a duchovním tradicím hlásíme, jsme tu doma a nemáme žádný důvod se přizpůsobovat cizokrajným, orientálním ideologiím, ať již stalinismu, neobolševismu či islámu. Vypadnout by měli obdivovatelé Východu, když se jim u nás na Západě nelíbí! Letenka do beztřídního proletářského ráje - KLDR - stojí pár šupů. Do Ruska to mají, co by kamenem dohodil a lístek na vlak do Moskvy lze pořídit i ze sociální podpory.



Smutným paradoxem ovšem je, že drtivá většina "protizápadních" a "proruských" aktivistů či internetových trollů není ani tak obdivovateli Ruska (o jehož kultuře, literatuře, duchovních tradicích a umění nemají vesměs ani páru), jako spíše putlerovského totalitárního a autokratického režimu, politiky síly a ruského imperialismu. Příznačným jevem, varovným mementem je skutečnost, že většina oněch virtuálních "diskutérů" na internetových fórech, jedním dechem vykřikuje hesla o "kyjevské juntě" a "fašistické Ukrajině" a zároveň se vyznačuje nenávistí k Americe a více či méně nepokrytým rasismem a antisemitismem a obdivem antidemokratických praktik ruské junty, jež jsou typickými fenomény fašistického světonázoru. Tento fakt můžeme tedy parafrázovat jako když FAŠISTA KŘIČÍ CHYŤTE FAŠISTU!



p.s.
Zarážející ovšem je, že - zatímco z Ruska utíká kdo může - do onoho kapitalistického pekla za oceánem se už 200 let touží dostat miliony lidí z celého světa, ačkoliv soudruzi nás už několik generací ujišťují o tom, že "poslední bitva vzplála" a zahnívající americká demokracie co nevidět podlehne katastrofě ... ale dolar dále sílí, americké akcie dále stoupají... a statisíce lidí z celého světa se každoročně pokouší do USA dostat všemi možnými způsoby (po zemi, přes zátarasy, podzemními tunely, na nafukovačkách...), zatímco ze země "kde dnes bývalo zítra" prchá kdo může.

Stoupající EMIGRACE z RUSKA / statistiky hovoří také jasně:




&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&&

DOPORUČUJI TAKÉ:


+
Moje ALBUM "Historie komunismu a fasismu v obrazech" na FB:

(Uvitam sdilení odkazu na Vasem FB-profilu / Webu!)




EXTERNÍ ODKAZY:
http://zpravy.idnes.cz/komentar-holesovska-vyzva-je-horsi-nez-vlada-fnu-/domaci.aspx?c=A120320_1751046_domaci_kot
http://zpravy.idnes.cz/protivladni-protest-se-rozstepil-jeden-lidr-se-distancuje-od-druheho-1kc-/domaci.aspx?c=A120317_133926_domaci_jw
http://zpravy.idnes.cz/holesovska-vyzva-zada-demici-vlady-due-/domaci.aspx?c=A120316_121800_domaci_jj
http://zpravy.idnes.cz/glosa-svrhneme-vsechny-a-bude-lip-do-haje-co-to-bylo-fwh-/domaci.aspx?c=A120317_155715_domaci_jw
http://virtually.cz/journal/?q=node/4993








DOPORUČUJI také další MÉ ČLÁNKY které jsou samozřejmě jen podnětem k zamyšlení, stejně jako tam uvedené nepřeberné množství komentářů, včetně linků na další zdroje informací, statistik a reportáží nejen našich odborníků, ale i západních i ruských - které ovšem virtuální provokatéry nezajímají, resp. jim ani nerozumí neznaje pořádně ani rodný jazyk ):

"Nové Rusko" -- podfuk nebo iluze?":

http://ferohrabal.blog.cz/1202/nove-rusko-aneb-soumrak-iluzi-a-nadeji




"RUSKO - poslední koloniální mocnost":

http://ferohrabal.blog.cz/1107/rusko-posledni-kolonialni-mocnost

"Čištění" ruské politické scény:

http://ferohrabal.blog.cz/1503/cisteni-ruske-politicke-sceny

"Na Krymu NEŠLO jen o Ukrajinu":

http://ferohrabal.blog.cz/1403/na-krymu-nejde-o-ukrajinu

a


V centru nenávisti - Historie Israele a antisemitismu

http://ferohrabal.blog.cz/1512/v-centru-nenavisti



Cestovní zápisky 0711_2015 – Sovětská Gavaň, sobota

3. října 2015 v 23:04 | frhk |  REPORTÁŽE Z CEST

0711_2015 - Sovětská Gavaň, sobota

Když se v půl šesté probudím v Tumninu, zjišťuji, že vlak jede podél stejnojmenné řeky (již od zastávky Koto). Po jejím břehu pak pokračujeme až do stanice Landyši, ležící poblíž jejího ústí.
Od delty Tumninu vede již trať víceméně podél moře až do Vanina.
Jelikož mi můj sovgavaňský kamarád Olšeluď večer telefonoval, že mne bude čekat už ve Vaninu, vystupuji - společně se stovkou Burjatů, kteří zde přestupují na parník na Sachalin - již zde.
Olšeluď mne čeká na nádraží se svým mladým kolegou, Antonem, do jehož otlučené Toyoty nakládáme má zavazadla. Jak jsem pochopil, setkali se se mnou schválně ve Vaninu, jelikož mne chtějí seznámit s nestorem zdejší turistiky.
Alexandr Travinov bydlí nedaleko nádraží v klasickém sovětském činžáku. Přijímá nás v maličkém pokojíku, jenž je zaplněn hromadami knih a všemožných součástí trempské a horolezecké výbavy. Stěny jsou až po strop polepeny mapami, fotografiemi a obrázky, na stolíku vyložena jeho sbírka vyznamenání z doby služby u válečného námořnictva.
Zřejmě už stačil po ránu cosi vypít, takže toho moc nenamluvíme. Díky alkoholu vypadá aspoň o 10 let starší a rozhodně nikoliv jako vzor mladých turistů. Naše návštěva se tedy omezí na vypití hrnku čaje. Poté se rozloučíme se na odpočívadle, kam si jde vykouřit cigaretu, aby neriskoval roztržku se ženou, a vracíme se do auta.
Když projíždíme městem, Olšeluď mne ve stručnosti seznamuje s historií města, jež dlouhá desetiletí sloužilo jako přestupní stanice vězňů, putujících v časech stalinismu přes zdejší přístav do vězeňských lágrů na Kolymě, Čukotce, na Kamčatce a na Sachalinu. Dodnes nese řada ulic ještě pojmenování připomínající tuto dobu - Kolona 1, 2, 3 atd. A z téže doby pochází i zdejší rozsáhlý hřbitov, jelikož mnoho vězňů během dlouhé plavby v nelidských podmínkách obvykle cestou umíralo a zde je bylo nutno pohřbít.
V letech 1950-1954 se nacházela v místech dnešního předměstí i filiálka Gulagu[1], Uľminlag neboli Uľminský nápravně-pracovní tábor[2].
Zpočátku bylo Vanino jen satelitem Sovětské Gavaně. V r. 1958 se tato severní část města, ležící na břehu Vaninské zátoky, od Sovětské Gavaně oddělila a čtvrť Vanino se stala samostatným městem. Dnes je důležitější aglomerací než Sovětská Gavaň.
Projíždíme okolo přístavu, jenž je hlavní spojnicí pevniny se Sachalinem (proto je přímo propojen s nákladovým nádražím), a pokračujeme dál na jih podél skalnatého pobřeží Tatarského průlivu, který odděluje Sachalin od pevniny a spojuje Ochotské moře na severu s Japonským mořem na jihu. V některých místech tvoří břeh strmé skalní srázy, jinde se lesnaté kopce a louky pozvolna svažují až k moři.
Zhruba 30 km za Vaninem odbočujeme do obce s příznačným názvem, Zavěty Iljiča, skládající se přinejmenším z poloviny z opuštěných domů a ruin někdejších vojenských objektů.
Jelikož fakticky celé pobřeží od ústí Amuru až po Vladivostok bylo prošpikované vojenskými základnami, kasárnami a dalšími armádními zařízeními - díky čemuž bylo uzavřenou zónou - byl i život většiny zdejšího obyvatelstva tak či onak svázán s armádou. Po pádu komunistického režimu a rozpadu Sovětského svazu se tudíž politická a ekonomická situace v této oblasti projevila ještě negativněji, než v jiných regionech.
Od začátku 2. světové války sídlila v přístavu Sovětskaja Gavaň sovětská Severotichooceánská flotila (resp. 7. flotila, 1947-1953), jejíž součástí bylo i 12 ponorek určených na vedení bojové činnosti v Tatarském průlivu mezi pobřežím a ostrovem Sachalin. Během studené války zde byla základna nukleárních ponorek. Kromě jiných zařízení se v okolí nacházela hned tři důležitá letiště - Postovaja, Mongochto a Maj-Gatka - jež sloužily jako základny sovětského strategického letectva.
Např. obrovské letiště Kamennyj Ručej (známějším jako Mongochto), nacházejícím se 29 km severně od Sovětské Gavaně, sloužilo jako společná základna 143. Divize námořního letectva a 310. Samostatného leteckého pluku protiponorkového letectva dlouhého dosahu. Zde byla dislokována hlavně letadla Tupolev Tu-16,[3] hlídkové protiponorkové letouny Tupolev Tu-142 a dále stroje Tupolev Tu-22M (nadzvukový, strategický bombardér s měnitelnou geometrií křídel, určený jako nosič jaderných střel).
Pro představu, tato základna, postavená v r. 1953, byla v 70. letech minulého století jednou z největších základen na sovětském Dálném Východě. Její součástí byl i sklad jaderných zbraní (část z nich byla uložena rovněž na nedalekém letišti Maj-Gatka).
V roce 1963-1964 odtud startovalo i šest sondážních raket "Kosmos 2".
V zátoce Postovaja měla základnu např. 196. brigáda pobřežní ochrany a nedaleko byl dislokován 110. samostatný hydrografický pluk, operující s letkou hydroplánů.
Po odchodu armády se odtud - kromě desetitisíců vojáků a námořníků a příslušníků jejich rodin - postupně vystěhovala i většina civilního obyvatelstva, jelikož následně zkrachovaly i všechny hlavní průmyslové závody a tak zanikla většina možností zaměstnání a obživy.[4]
Moji průvodci mi ukazují tu vlevo, tu vpravo jakési trosky, s tím, že toto byl kulturní dům, toto škola, tamto nákupní centrum, tamhle tiskárna novin "Na straže rodiny", toto je zamaskované velitelství 345. brigády protivzdušné obrany, kasárna námořní pěchoty, základna 41. leteckého stíhacího pluku, 193. protiponorkové brigády, vrtulníkové letiště atd.
Vtipkují, že "ekologové Gorbačov a Jelcin" se zasloužili o to, že se zdejší kraj stal takřka panenskou přírodou. Bez jakýchkoliv průmyslových závodů ... i bez obyvatelstva.
Projíždíme někdejší Admirálskou ulicí, lemovanou polorozpadlými domy, jež kdysi obývaly rodiny admirálů a dalších vysokých důstojníků válečného loďstva. Kousek za ní míjíme bývalý objekt štábu zdejší flotily a pokračujeme dál po silnici, pod kterou prý vede podzemní chodba až do několik kilometrů vzdáleného velitelského stanoviště na druhé straně Sovětského zálivu, který je naším dalším cílem.
V těchto místech, na břehu Sovětského zálivu totiž v létě 1853 přistála expedice Nikolaje Bošňjaka[5], jenž zde vztyčil ruskou vlajku a vyhlásil území za součást ruského říše, což připomíná pomník ve tvaru obrovského valounu u cesty, jež vede po úzké šíji a končí na poloostrově Menšikova, kde bývala v sovětských dobách základna raketových člunů.
Díky své poloze a hloubce, dosahující i přímo u břehu až 50 m, stal se tento záliv strategickým přístavem, v němž od konce 19. století kotvila ruská válečná flotila. Na březích zálivu, jenž Oroči odedávna považovali za posvátné místo - domorodci nazývané Záliv štěstí (oročojsky Chadži), resp. Pataki - kde nikdy nestavěli svá sídla, vyrostla pevnost nazvaná Imperátorská Gavaň. Později zde vznikla stejnojmenná osada.[6]
Historii nedávnou pak připomíná travou zarostlý násep železniční trati, jež kdysi vedla do objektu vojenského nádraží, jehož ruiny se tyčí v dálce za památníkem (a nedalekou kadibudkou), a pozůstatky pobřežní baterie, dělostřeleckého bunkru na mořském břehu, na němž se dnes nachází malá pláž lemovaná smetištěm.
Na poloostrově Menšikova, posetém betonovými objekty a zkorodovanými železnými konstrukcemi, vykukujícími z křovin, prolézáme několik bunkrů, zchátralou strojovnu vzduchotechniky, podzemní generátorovou stanici a další, neidentifikovatelné objekty. Nakoukneme do ústí několika podzemních šachet a tunelů. Jako exteriér pro natáčení válečných filmů by bylo toto místo ideální. Naši nadšenci z klubů vojenské historie by se zde také skutečně vyřádili. Ale jelikož pro mne focení bezejmenných rozvalin nemá valný smysl a na komplexní průzkum obrovského labyrintu podzemních objektů[7] nejsme vybaveni, vracíme se po stejné silnici na okresku.

Cestou děláme ještě malou odbočku k laguně, kde se nám naskytne úchvatný pohled. Na několika desítkách čtverečních metrů nám tu pózuje na padesát volavek popelavých, jež v mělké vodě pasou po potravě. Jde o nádherné, vznešené tvory, jejichž nejnápadnějším znakem je dlouhý štíhlý krk a dlouhé končetiny.[8] Mezi nimi se potlouká osamělý kormorán, jenž se tu a tam znenadání střemhlav celý ponořuje za chutným soustem.
Pak již pokračujeme po okresce do Sovětské Gavaně. Zhruba po 10 km nás vítá cedule s názvem města, pak opuštěné sídliště vlevo, vězeňský pracovní tábor vpravo, opět několik zřícenin, další věznice[9] a pár dřevěnic po pravé straně silnice. Navzdory skutečnosti, že jsme již dávno překonali administrativní hranici města, jedeme znovu lesem, skrývajícím zřejmě podstatně více pozůstatků různých objektů, než kolik vidíme. Následují ruiny mlékárenského kombinátu, pak míjíme odbočku k nákladovému nádraží, které je fakticky poslední stanicí BAMu, byť osobní vlaky sem dávno nejezdí.
Koho by napadlo, že tohle nádraží je cílovou stanicí slavné Bajkalsko-amurské magistrály, jedné z nejslavnějších a nejdelších železničních tratí světa. Trať BAMu z Tajšetu do Sovětské Gavaně je totiž dlouhá 4 287 km a na své cestě protíná sedm horských hřebenů a více než 3 000 vodních toků[10]. Člověk by podvědomě očekával na jejím konci jakýsi pomyslný zlatý hřeb. A ono je tu jen ospalé seřaďovací nádraží uprostřed lesa.
Po dalších 5 kilometrech se před námi konečně objevuje silueta města samotného. Resp. toho, co z něj zbylo. V době rozkvětu, za existence SSSR, mělo totiž až okolo 45 000 obyvatel[11]. Dnes jich tu zůstala zhruba polovina.[12] Ze 14 průmyslových závodů, fungujících ještě v r. 2002, je dnes v provozu jen několik posledních. Např. ze tří námořních opravárenských závodů zůstal jediný. Uzavřena byla Severní loděnice[13] i Základna oceánského rybolovu[14], jež samotná zaměstnávala na 5000 lidí.
Město, jež kdysi postavili - jako výspu komunismu na Dálném Východě - trestanci z Gulagu a japonští váleční zajatci, má dnes de facto jen jednu hlavní ulici, nesoucí samozřejmě jméno V.I. Lenina a protínající náměstí Vítězství. Jakmile z ní odbočíte, jste buď na polní cestě plné výmolů, anebo kličkujete mezi dírami v asfaltce, kterou zřejmě neopravovali aspoň jednu generaci.
Několik set metrů za náměstím odbočujeme do ulice lemované po levé straně blokem garáží, kde se nachází mé nové bydliště v klasickém ruském, modro-bílém domku uprostřed zahrady.
Hned po vstupu do zasklené verandy, obklopující celou čelní stranu stavení, vidím, že jsem v hanťovském království. Kam člověk pohlédne, tam všemožná veteš, zřejmě nefunkční elektrospotřebiče, plyšáci, ikony, prázdné sklenice, barvotiskové obrázky. Po chodbách se klikatí podivuhodný propletenec rozličných prodlužovaček a podezřelých kabelů svědčící o nekonečné sebedůvěře amatérského elektroinstalatéra.
Hned u vchodu v polici mezi brusnými kotouči, vrtačkou, svazkem horolezeckých lan a balíky novin z minulého století třicetisvazková lékařská encyklopedie, dva samovary, tři rychlovarné konvice, osm deštníků, mikroskop a petrolejka.
Celý interiér domku působí jako něco mezi cirkusovou maringotkou, šamanskou chýší a muzeem kýče. Ze stěn, lustrů i futer dveří visí nespočet zvonečků, trpaslíků, zvířátek a dalších cingrlátek. Stejně tak je pokrytý vrstvou figurek, hrnečků, svícnů, mističek a plastických květinek i kredenc, mikrovlnka a polovina kuchyňského stolu. Tak tak, že se na něm najde místo pro šálek čaje. Dveře lednice jsou pokryty jednolitou vrstvou magnetek a různých rosolovitých gumových příšer, jež se při jejich pohybu všemožně vlní a kmitají.
V obýváku nejsou pod vrstvou dečiček, figurek, porcelánu a stříbrných sarapatiček ani vidět stoly. Všemožné artefakty pokrývají i obrovské gramorádio z minulého století, stejně jako všechny poličky sektorové stěny. Televizor slouží jako oltář ozdobený několika desítkami sošek Buddhy různých velikostí. Na všech křeslech aspoň tři vyšívané polštáře. Při každém průchodu dveřmi hlavou rozezvučujeme nespočetné skleněné, keramické, dřevěné a kovové květinky, andílky, srdíčka a zvonečky. Aby toho nebylo málo, nad vchodem do obýváku červeně světélkují čísla čínského digitálního chronometru s obrázkem sanfranciského mostu Golden Gate, oblažujícího nás každou celou hodinu minutovou hudební kakafonií.
No prostě interiér k pohledání. Kromě výše uvedených hodin, vydávajících v pravidelných intervalech různé pazvuky, je sice šokující, ale jinak nijak prakticky neovlivňuje mé pobývání zde. Což se naopak již nedá říci o zdejším hygienickém zařízení, jehož podstata spočívá v tom, že na malou potřebu chodíme mezi brambory a mrkev, zatímco na velkou se musím vždy vybavit baterkou, abych potmě nezahučel v bludišti přístavků do žumpy.
Není to sice životně důležitý problém, zvláště po mých dosavadních putováních a pobývání v mongolské či jakutské divočině. Za deštivé noci to však bude nepříjemné.
A to jsem ještě popisem příbytku jaksi opomenul zmínit samotného mého hostitele, přičemž nutno předeslat, že Olšeluď je vskutku postavička hodná výše popsaného příbytku. Bohumil Hrabal by ho mohl bez váhání zařadit do své sbírky pábitelů.
Již Irina Pavlovna v Komsomolsku mne varovala, že musím počítat s jeho výřečností, naznačujíc mi, že za jeho pohostinnost budu muset draze zaplatit. Jenže to jsem ještě netušil, co to obnáší, takže jsem nad jejím varováním mávnul rukou.
Během několika prvních hodin v jeho společnosti jsem si na její varování, samozřejmě, mnohokrát vzpomněl, když jsem se marně pokoušel zastavit stavidla jeho výřečnosti.
Tím nechci být nijak impertinentní. Olšeluď je totiž dobrý člověk a navíc hotová studnice poznání. Jen na něj musí být člověk připravený. Což jsem já nebyl, a navíc se na mé kondici podepsala i celonoční cesta vlakem.
Olšeluď se na mne hned po příjezdu vrhnul jako na vděčnou oběť a hustil do mne v jednom kuse intenzivně několik hodin. Od historie regionu, přes svůj životní příběh a konspirační teorie po své psychotronické, proutkařské zážitky. Jako host, navíc vděčný za jeho pohostinnost, si nedovoluji jej odbýt, abych se ho nedotkl. A skočit mu vůbec do řeči a přerušit ho je opravdu problém.
Takže jsem vděčný Antonovi, když odpoledne přijede a vysvobodí mne svým pozváním, abych jel s partou jeho přátel na výlet k nedaleké říčce. Sedáme tedy do auta a vyrážíme. Zhruba 10 km za městem, kousek za vesnicí Gatka, se setkáváme s jeho kamarády, kteří zde již na břehu řeky připravují piknik.
Sotva jsme stačili zkonzumovat šašliky, rozehnal naší párty déšť. Vracíme se tedy do města.
Ještě než mne Anton zaveze nazpět k Olšeluďovi, stavujeme se u něj doma. Bydlí s rodinou ve zchátralém činžáku z dob raného socializmu, ležícím daleko za krajem města. Rozdíl mezi životem v Chánově a ve zdejších bytovkách spočívá pouze v tom, že v Chánově těžko napadnou v zimě 3 metry sněhu. A také tam člověk asi nepotká na ulici krávy jako v Sovětské Gavani.
Místo pozastavování nad nuznými životními podmínkami přijímám raději s povděkem možnost osprchovat se po dvoudenním cestování.
V podvečer se vracím do svého dočasného domova, kde mne už vděčně čekává Olšeluď, aby mne zahltil informacemi.
Olšeluď je oficiálně zaměstnán jako vedoucí montérské party ve zdejším závodě zabývajícím se prodejem a montáží sanitární techniky. Pod hlavičkou této firmy se jeho parta víceméně neoficiálně věnuje výškovým pracím. Tedy natírání a opravám kostelních věží, mostních konstrukcí, televizních a rozhlasových vysílačů, montážím velkoplošných reklam a podobně.
Této činnosti se Olšeluď věnuje již přes 20 let a dostal se k ní skrze svou celoživotní zálibu, kterou je alpinismus a speleologie. Od svého mládí prolezl snad všechny jeskyně a propasti Dálného Východu, a k tomu nejvýznamnější podzemní komplexy Kavkazu, Altaje a jižní Sibiře.
Dnes odevzdává své znalosti a zkušenosti zdejší mládeži, pro kterou organizuje pravidelné turistické pochody ve spolupráci s místním Domem mládeže. V průběhu let prošly jeho drezúrou stovky chlapců a děvčat, z nichž mnozí skončili později v řadách policie a armády.



Cestovní zápisky 0710_2015 – Setkání s Nanajkami a znova do vlaku

3. října 2015 v 23:03 | frhk |  REPORTÁŽE Z CEST

0710_2015 - Setkání s Nanajkami a znova do vlaku

Na 11. hod. mám dohodnuté setkání s představiteli nanajské obščiny v místním Muzeu výtvarného umění. Po příchodu do muzea zjišťuji, že jde fakticky o setkání s Nanajkami, jelikož Asociaci původních národů zastupuje krásná Viktoria Passar, která přišla v doprovodu Světlany Kile, vedoucí nanajského souboru lidových nástrojů Dučieke, a dvou nanajských výtvarnic. Muzeum zastupovala při našem kulatém stole Jelena Betesněva.
Nanajky přišly v tradičních oděvech, dlouhých hedvábných pláštích zvaných pokto, jež jsou zdobené výraznou ornamentální výšivkou a lemovány kožešinou. Zapínají se na pravém rameni.
Původně vyráběli Nanajci slavnostní oděvy (chaláty) z rybích kůží, přičemž na zhotovení jednoho chalátu bylo zapotřebí kůží až padesáti ryb[1]. Díky navázání obchodování s Číňany začali Nanajci vyrábět již v 19. století své tradiční oděvy vesměs z hedvábných tkanin. Proto se dnes jen zřídka setkáme s chalátem z rybích kůží. Takový oděv, jehož výroba si vyžaduje velké zručnosti a mnoha hodin práce, je určen jen k výjimečným příležitostem a ne každý si ho může dovolit.
Ženy s sebou přinesly ukázky ručních prací, výšivek a dřevořezeb, a několik hudebních nástrojů (např. brumli, kterou nazývají muane, a šamanský buben - untu). Na rozdíl od výšivek a jiných dřevořezeb, vyřezávané dřevěné rituální artefakty mi nepovolují fotografovat, s tím, že to nejsou žádné suvenýry či ozdoby, nýbrž posvátné předměty.
Ostatně ani nanajské hudební nástroje nejsou jen pouhé instrumenty k muzicírování.
Taková brumla, neboli "židovská harfa",[2] je považována za nástroj navýsost ezoterický, jelikož prostřednictvím jím vyluzovaných vibrací, jež ovlivňují energetická centra organismu, lze navodit určité stavy mysli, stejně jako rozbít psychoenergetické blokády, jež brání volnému toku životní energie. Z toho důvodu je brumla (chomus) tradičním nástrojem sibiřských šamanů, zejména jakutských, kteří přisuzují hře na tento nástroj pozoruhodné léčivé účinky.[3]
O úloze šamanského bubnu při rituálech všech sibiřských (a nejen sibiřských) národů není ani třeba se šířit. Všichni zřejmě ví, že šamanský buben hraje velikou úlohu při obřadech a má četné magické funkce. Šamani používají bubnování k svému naladění; k tomu, aby dosáhli změněného stavu vnímání, upadli do transu (jak jsem byl osobně svědkem třeba v Burjatsku či Jakutsku). Rytmus bubnu pomáhá šamanovi vejít do styku s duchovním světem, přivolat a ovládat duchy. Vědecké výzkumy potvrzují, že bubnování navozuje změny v centrální nervové soustavě a pozitivně ovlivňuje, harmonizuje psychiku člověka. Rytmická stimulace působí na elektrickou aktivitu v řadě oblastí mozku, které běžně nebývají činné; synchronizuje mozkové hemisféry.
A nanajská kultura je neodmyslitelně spjata se šamanismem s prvky animismu. Jejich náboženské tradice jsou velice podobné tradicím Navajů či Siouxů. Patří k nim i stavění různých ochranných totemů v podobě zvířat. Poblíž každé nanajské vesnice stojí tzv. "ptačí totemy" - vyřezávané sloupy, jejichž hlavici tvoří vyřezaný pták. Tyto totemy mají ochranou funkci a zároveň symbolizují určitou hranici mezi normálním a duchovním světem. V nanajské mytologii jsou kromě ptáků důležitými zvířaty tygr (amba) a medvěd (doonta), od něhož odvozují tunguzské národy svůj původ. Tygr zase symbolizuje v nanajské mytologii věrného služebníka přítele nebeského boha.
Stejně, jako u jiných přírodních národů, i u Nanajců má šaman úlohu léčitele, věštce a rovněž vyprovází duše zemřelých na cestě do světa mrtvých (budi). Zajímavým aspektem nanajského náboženství je ochranný duch zvaný ajámi, jenž vstupuje do šamanova těla, přiděluje mu zvířecí společníky a zároveň se stává jeho nebeskou manželkou.[4] (Fenomén nebeské manželky šamana je typickým prvkem i u mnohých jiných sibiřských národů.)
Jelikož Nanajci (zvaní i Goldové či nebo Samagirové) jsou zřejmě potomci Džürčenů (příslušníků tunguzských kmenů, částečně smísených s mongolskými a turkickými nomády),[5] a jejich nedobrovolné soužití s Rusy se datuje až od poloviny 19. století,[6] je zřejmé, že tyto národy toho nemají mnoho společného ani z hlediska kultury, ani z pohledu historie.
V každém případě si zaslouží naši pozornost, již proto, že seriozních pramenů o jejich kultuře je i v ruštině k dispozici poskrovnu, a naši čtenáři na informace o existenci Nanajců narazí tak maximálně v souvislosti s cestovatelem Vladimirem Arseňjevem, jenž osobě svého nanajského průvodce, stopaře Děrsu Uzala, věnoval slavnou stejnojmennou knihu.[7] (Ta byla následně úspěšně zfilmovaná japonským režisérem Akiro Kurosawou v r. 1975.[8])

Přestože beseda s Nanajkami byla velmi zajímavá, hlavím účelem setkání bylo seznámení a posouzení možné budoucí spolupráce.
Viki mne seznamuje s plánem jejich organizace, jež připravuje na letošní srpen plavbu na jachtě po proudu Amuru, z Komsomolska do Nikolajevska v ústí řeky, a na následující léto pak obdobnou plavbu z Chabarovska do Komsomolska. Během této plavby, které bych se měl napřesrok zúčastnit snad i já, by měla posádka průběžně kotvit na historicky významných či jinak pozoruhodných místech podél trasy a z celé plavby pořídit sérii reportáží. Ty by měly jednak propagovat historii a kulturu původních etnik, jednak podpořit rozvoj turismu v oblasti.
K tomu mám, samozřejmě, zásadní připomínku, že pokud jejich politická representace neprosadí zjednodušení byrokratických překážek, jež komplikují cizincům návštěvu nejzajímavějších oblastí Ruska, nelze nějaký zásadní zvrat v rozvoji turismu očekávat. V tom mi přizvukují i Nanajky, poukazujíce na to, že i představitelé místní samosprávy v okrajových oblastech Dálného Východu dávno bojují za zrušení či rozumné redukování rozsahu tzv. pohraničních zón, které v oblastech, jako je Čukotka či Kamčatka, prakticky znemožňují jak turismus, tak příchod zahraničních investorů a podnikatelů.
Pohraniční zóny jsou fakticky anachronismem a pozůstatkem sovětské éry. Většinou totiž nepředstavují jen území bezprostředně související s vnější hranicí, ale obvykle sahají do hloubky 25 a více kilometrů do vnitrozemí, od hranice či mořského pobřeží. Někde zahrnují celé okresy anebo podstatnou část správní oblasti (jako v případě republiky Altaj, Tuvy či Jamalo-Nanajského AO), ve dvou případech leží v "pogranzoně" dokonce administrativní centrum regionu (jako v případě Anadyru či Salechardu). V souhrnu se jedná o statisíce čtverečních kilometrů zakázaného území, kam se mnohdy i ruští občané dodnes nedostanou bez speciální propustky. O cizincích ani nemluvě. Těžko pak debatovat o propagaci a rozvoji turistky.
S nadějí, že se nám poštěstí napřesrok společně splavit Amur, resp. se alespoň setkat při jakékoliv společné akci, se loučíme.
Bohužel je přede mnou další cesta vlakem, takže chtě nechtě musím se jít sbalit na cestu.
Světa ještě narychlo dělá oběda a po něm je už nejvyšší čas jet na nádraží.
Když tam přijíždím, vlak již stojí na peronu, ale průvodčí ještě nepouští přistupující cestující dovnitř. Prý až 20 minut před odjezdem. Nakonec usoudí, že bude lepší, když s mým báglem nastoupím hned, abych se s ním pak nemusel prodírat vřavou při hromadném nástupu.
Zjišťuji, že oddíl sdílím s jakýmsi přístavním dělníkem z Vanina a dvojicí Burjatek, jež jedou na Sachalin na putinu. Tento výraz nemá nic společného s nynějším ruským presidentem. Putina označuje pravidelný tah ryb, během něhož začíná každoroční hlavní rybářská sezóna. Na tuto dobu najímají sachalinské rybné kombináty stovky brigádníků z celé Sibiře, pro které je tato brigáda fakticky jedinou možností výdělku, jelikož - jak jsem již opakovaně zmínil - ve většině sibiřských regionů nefungují téměř žádné průmyslové podniky a možnost zaměstnání v několika málo těžebních či dřevozpracujících závodech nebo na železnici je tam omezena.
Proto i většinu osazenstva našeho vagonu tvoří ženy z burjatských vesnic, které jedou za prací na severní Sachalin. Některé poprvé, některé podruhé, potřetí. Doma nechaly odrostlejší děti i manžely, aby se starali o hospodářství, zatímco ony budou až do poloviny října pracovat v rybných kombinátech.
Kulaťoučká Arjuna byla na Sachalinu již loni, takže už ví, do čeho jde. Ona a její kamarádky z okolních oddělení mají smlouvu s rybným závodem v Rybnovsku, ležícím na břehu zálivu Urkt na severu Sachalinu. Čeká je tedy ještě, kromě trajektu z Vanina na Sachalin, téměř dvoudenní cesta autobusem z Cholmsku do Ochinského rajonu.
Ukazuje mi loňské vyúčtování. Za trojměsíční sezónu si vydělala 90 000 rublů (po odečtení výdavků na cestu a potraviny). Hodně prý ale záleží jak od sezóny, tak i od konkrétní firmy, jak říká její kamarádka Tujana, která si stěžuje, že s ní loni vybabrali a vydělala si všehovšudy jen 57 tisíc[9].
Doufají však, že během této sezóny si prý vydělají minimálně sto tisíc rublů, což sice není - aspoň na ruské poměry - málo peněz, ale na druhou stranu tento tříměsíční výdělek představuje jediný větší příjem celé jejich rodiny během roku. Nehledě na to, že jsou to peníze tvrdě vydřené a ceny průběžně rostu díky vysoké inflaci[10] i dopadu zahraničních sankcí a poklesu cen ropy (jenž bezprostředně ovlivňuje ruskou ekonomiku životně závislou na jejím exportu).
Pracuje se tam prý na dvě směny, vždy 12 hodin práce, 12 oddych. Volné dny žádné, jelikož rybářské lodi pracují na moři rovněž nepřetržitě. Nad tím se děvčata vůbec nepozastavují. Přijíždějí sem totiž s cílem vydělat peníze, z nichž budou jejich rodiny živy do další sezóny. Oddychovat mohou prý v zimě, až sezóna skončí.
Burjatky jsou veselé, jakoby jely na prázdniny. Ještě než vyjedeme z Komsomolska, už jsme jedna parta.
Když se dá vlak do pohybu a děvčata zjišťují, že vlak jede nazpět po téže koleji, po které přijely, zpanikaří. Soused Vasja si z nich vystřelí, že měly v Komsomolsku přestoupit, jelikož tenhle vlak se vrací do Chabarovska.
Vlak totiž jede zhruba 10 km na jih po trati vedoucí do Chabarovska, a teprve poté, co objel velké jezero Mylki a menší Rudnikovskoje, zahýbá na odbočku do Komsomolska. Ta překračuje Amur po mostu v jeho nejužším místě jižně od města, oproti vesnici Pivaň. Odtud pak kličkuje mezi mokřadly, objíždějíce laguny a meandrovitá ramena Amuru, až do městečka Selichino, odkud už pokračuje víceméně přímo na východ.
Za Selichinem se už stmívá a tak se bavíme s Burjatkami a cesta krásně utíká. Vasja jim vypráví košilaté vtipy, Arjuna řičí smíchy, až se za břicho popadá.
Pak z ničeho nic Vasja zabrousí k politice. Ani nevím, jak se dostali k Ukrajině, ale už je tu zase věčné a vděčné téma dnešních dní, jemuž se snažím pochopitelně vyhýbat - Rusku versus Západ. Raději se nezapojuji. Jednak to nemá smysl - Vasja zrovna nepůsobí dojmem člověk otevřeného diskuzi, jednak se schyluje k večeru a osobně mi dělá větší starost otázka mého přivítání v Sovětské Gavani.
Nakonec chlapíka, vykřikujícího cosi o neporazitelnosti ruské armády, která zatočí s Amerikou i NATO stejně jako kdysi s Napoleonem a Hitlerem (což podpírá báchorkou o tom, jak ruské letadlo proletělo poblíž Krymu provokativně nad americkým křižníkem a tomu ještě půl hodiny po incidentu nefungovaly žádné přístroje), nečekaně uzemňuje jeho vlastní, vedle sedící spoluobčan prohlášením, že Hitlera neporazila Rudá armáda, nýbrž ruská zima a ruská vodka. Své tvrzení opírá o skutečnost, že rudoarmějci fasovali vždy před útokem vodku, a když byli jako slívy, byli schopni se vrhat proti německým zákopům bezhlavě, třeba i beze zbraně. A celá taktika geniálních sovětských maršálů prý spočívala pouze v tom, zasypat německé zákopy mrtvolami vlastních vojáků, aby po nich pak přeběhli ti, co masakr přežijí. K tomu ještě dodává statistiky o zničení sovětských tankových útvarů, z nichž vyplývalo (byť si nepamatuji čísla), že většina sovětských tanků se vůbec nezapojila do žádných bojů, nýbrž zkolabovala již cestou k frontě, vyletěla do vzduchu na vlastních minových polích anebo byla zničena neodbornou manipulací nevyškolených obsluh.
Nechávám je řešit problémy ruské historie a sám raději posílám ještě jednu esemesku do Gavaně, že jsem na cestě, doufaje, že tam - s ohledem na fungování sítě podél trati - dorazí dříve než já.



Cestovní zápisky 0708_2015 – Komsomolsk na Amuru

3. října 2015 v 23:02 | frhk |  REPORTÁŽE Z CEST

0708_2015 - Komsomolsk na Amuru

Mám v Komsomolsku několik přátel a známých. Nakonec se dohadujeme, že mne bude ráno čekat na stanici Dimitrij. Jednak bydlí kousek od nádraží, jednak nazítří odjíždí se ženou do jihovýchodní Asie a tak se s nimi chci ještě před odjezdem setkat.
V půl sedmé místního času mne tedy čeká na peróně, postavou nepřehlédnutelný, načež vláčíme můj bágl společně nějakého půl kilometru do klasického sovětského činžáku, kde žije se ženou Jelenou a siamským kocourem.
Jelena je Nanajka a shodou okolností pochází z rodiny, těsně spjaté s nejvýznamnějším představitelem nanajské kultury, Pongsym Kile, s nímž dlouho spolupracovala její maminka. Ta byla i blízkou přítelkyní jeho ženy Marie Borisovny a celá léta redigovala Kileho texty.
Pongsa Konstantinovič Kile (1918/19-1990)[1], jenž pocházel z vesnice Tolgon, je považován za nejvýznamnějšího propagátora nanajských kulturních tradic. Tento samorostlý filozof, etnograf, pedagog a nanajský buditel se po návratu z fronty v r. 1946 začal věnovat literární tvorbě, uměleckým řemeslům i komponování skladeb pro lidové nástroje, které sám vyráběl podle původních předloh. Díky tomu, že napsal četné texty písní, jež se staly součástí repertoáru řady nanajských folklorních souborů (jako Silakta z Amursku nebo Siun a Tasima z Ačanu) a publikoval nespočet básní, článků a povídek v regionálních i literárních časopisech, se postupem času stal autoritou nanajské kulturní obce.
VIZ: Pongsy Konstantinovič Kile (Понгсы Константинович Киле):

Je, samozřejmě, k nezaplacení, pokud se mohu seznámit s jeho odkazem a vůbec trochu proniknout do kultury a historie nanajského národa prostřednictví člověka jako je Jelena. Zvláště když jde o etnikum, o němž u nás málokdo ví něco více, než že existuje. I Jelena se smutkem v hlase konstatuje, že lituje, že se začala o tradiční kulturu a historii svého národa zajímat teprve v dospělosti.
Její dětství a mládí bylo totiž poznamenáno ruskou formou kolonialistické politiky vůči podmaněným neruským národům. Většina původních etnik Dálného Východu se totiž stala - bez ohledu na hesla o internacionalismu a bratrství sovětských národů - ve své vlasti jen trpěnou menšinou, a chování k Nanajcům (stejně jako k Evenkům, Udygejcům, Čukčům[2] atd.) ze strany příslušníků "panského" národa si často nijak nezadalo se vztahem bílých Američanů k černým spoluobčanům v době rasové segregace. Což se projevovalo více či méně pohrdavým přístupem k nanajským dětem ze strany ruských učitelů i samotných spolužáků. Z této doby si Jelena nese v mysli vzpomínky na ponižující pokřikování "Nanajka, Nanajka", často doplněné i hrubými posměšky a invektivy, když šla po ulici. Vzpomíná, jak si tehdy připadala jako vyvrhel a jak kvůli tomu nenáviděla svůj vzhled, původ i kulturu. A kvůli tomu se tehdy ani nechtěla učit rodný jazyk, čehož nyní lituje.
Přestože se Jelena s Dmitrijem se již pakují, aby zítra odcestovali do Vladivostoku, odkud pokračují letadlem na Filipíny, snaží se mi poskytnout maximum informací.
Ale hned v úvodu mne seznamuje s drobnou ukázkou nanajské kuchyně. Hostí mne jukolou, což jsou plátky sušeného masa z lososa, a stroganinou - na kostičky nakrájeným zmraženým masem syrové ryby, podávaným se solí a pepřem [3]. Ochutnávám i oblíbené nanajské ovoce, rusky lidově nazývané limonik. Jednak v podobě sušených plodů, jednak ve formě zavařeniny.
Vysvětluje mi, že suché plody limoniku nosili u sebe odedávna nanajští lovci během svých toulek tajgou. Hrst těchto bobulí, bohatých na minerály a vitamíny, totiž může nahradit celodenní příjem potravy, hlavně však obsahují látky mající silné tonizující účinky na organismus. Je to taková energetická bomba.
Teprve když si najdu v encyklopedii latinský název limoniku, zjišťuji, že je to vlastně schizandra,[4] kterou i doma dávno používám jako součást bylinných čajů, resp. v podobě plodů naložených v medu dávám dětem preventivně v době chřipkových epidemií.
Mezitím přátelé ještě obtelefonovávají několik známých, kteří by mi mohli pomoci během mého pobytu v Chabarovském kraji. Touto cestou, přes jednu jejich kamarádku, místní aktivistku, se dostávám i ke kontaktu na Olšeluďa ze Sovětské Gavaně, tamního experta přes přírodu, turistiku a kulturu kmene Oroči.
Vzhledem k tomu, že Dmitrij s Jelenou odjíždějí ranním vlakem a tudíž by nemělo smysl, abychom se všichni ráno stresovali, rozhoduji se již večer přesunout ke své další kamarádce Světlaně. Její kolega pro mne přijíždí autem a bere mě na Pionýrskou ulici, jež také není daleko od centra, jak zjišťuji cestou.
Moje kamarádka žije v pronajaté garsonce na posledním, osmém poschodí klasického socialistického paneláku, jenž má už svá nejlepší léta dávno za sebou. Schodiště a veřejné prostory působí, jako ve scéně z brooklynského ghetta, jen nápisy jsou v azbuce.
Světa, čtyřicetiletá žurnalistka, pochází z vesnice ležící několik desítek kilometrů od Komsomolska, kde žijí všichni její příbuzní. Zde ve městě žije sama, čemuž odpovídá i její obydlí. Prostě byt chudé intelektuálky, která sem chodí hlavně přespat. Omlouvá se, že v obýváku ještě nestihla položit ani koupený koberec a vytapetované jsou jen dvě stěny. Za tři měsíce, co zde bydlí, se prý nedostala k tomu, aby to dokončila.
Ale co, hlavně, že je tu čisto a mám střechu nad hlavou. Navíc Světa je zlaté děvče. Nevím, zda je to etnickým původem - její maminka je Marijka - ale podle temperamentu bych jí hádal o 15 let méně. Je praktickým důkazem, že pro vzájemné porozumění není podstatná ani národnost, ani věkový rozdíl (v našem případě dvacetiletý).
Zatímco Světa už znova datluje na notebooku, finišuje s reportáží, já se jdu po týdenní potní lázni ruských železnic naložit do vany. Když vylezu, Světa už servíruje svou variantu tadžinu, aneb "co dům dal" - směs dušené zeleniny a kuřecího masa.


0709_2015

Jelikož Světa běží někam na předměstí, kde má dělat reportáž z výcviku policajtů, vrazí mi do ruky klíče od bytu, přidá pár instrukcí ohledně dopravy a dál už jsem odkázán sám na sebe.
První mé kroky vedou do nejbližší kanceláře mobilních pirátů, tj. operátora Megafon, abych si nechal okamžitě změnit typ služby. Jelikož jsem totiž kupoval SIM-ku na Kavkaze, v ostatních regionech mi naskakuje tarif jako do zahraničí, ačkoliv jsem stále na území Ruska. Díky tomu mi operátor během deseti krátkých hovorů vybílil kredit.
Poté se jdu podívat na novou mešitu, nacházející se na téže ulici, na křižovatce prospektu Lenina s třídou Kirova. Potom v pobočce Východního expresu vyměňuji peníze (v této bance totiž obvykle bývá nejlepší anebo slušný kurz eura). Na zpáteční cestě domů se stavuji ještě v potravinách. Doma něco málo sezobnu a pak se vydávám porozhlédnout po městě, kde mám také na odpoledne dojednanou schůzku v divadle KnAM.
Protože dobře vím, že Komsomolsk, který vznikl prakticky nedávno (počátkem 30. let minulého století) jako industriální centrum a dopravní křižovatka, neoplývá žádnými historickými památkami a kulturními pamětihodnostmi, přijíždím sem především s cílem obeznámit se s životem normálních lidí. A hlavně pak navázat kontakty s představiteli původního etnika, kterému kdysi patřily rozsáhlé oblasti Chabarovského kraje - s Nanajci.[5]
Město, ležící na místě někdejší vesnice Permskoje[6], na levém břehu řeky Amur (356 km severovýchodně od Chabarovska), se velikostí i charakterem podobá Plzni nebo Brnu (bez jejich dominant jako je katedrála sv. Bartoloměje, Petrov neboŠpilberk). Jeho význam od počátku spočívá především ve strategické poloze u hlavní říční tepny a železniční křižovatky. Komsomolskem totiž prochází jednak Bajkalsko amurská magistrála, spojující evropské Rusko a Sibiř s přístavy na pacifickém pobřeží (Vanino, Nikolajevsk a Sovětskaja Gavaň), potažmo Sachalinem, jednak železniční trať do Chabarovska, propojující BAM s Transsibiřskou magistrálou.
Tento železniční koridor měl neobyčejný strategický význam hlavně v době, kdy sovětský Dálný Východ byl ohrožován nejprve japonskou armádou (1931-1945) a poté maoistickou Čínou (1964-1970)[7], byť v té době ještě nebyl BAM úplně dokončen[8], stejně jako v časech studené války. Tehdy totiž konečná stanice BAMu, Sovětskaja Gavaň, představovala jednu z nejvýznamnější námořních základen.[9]
Na rozdíl od mnoha měst a vesnic podél BAMu, které se nedočkaly očekávané prosperity, kterou si sovětská vláda od industrializace Sibiře díky vzniklé dopravní infrastruktuře slibovala, Komsomolsk se sice také částečně vylidnil, ale přežil. (V r. 2008 zde žilo přibližně 270 900 obyvatel, k dnešnímu dni klesl počet obyvatel zhruba o 20 tisíc.)
Paradoxně zde, stejně jako kdysi v celém regionu Dálného Východu, hlavní zárukou slušné životní úrovně je militaristický kurz ruského režimu. Tedy nové zbrojní programy a plány na modernizaci ruských ozbrojených sil novými tanky, raketami a bombardéry. (Vojáci se mohou tedy těšit na moderní ruskou techniku, zatímco veškeré civilní obyvatelstvo Východu bude zřejmě dál jezdit v japonských autech a korejských autobusech, resp. cestovat americkými boeingy nebo stařičkými československými Turbolety L-410.)
V dnešní době je totiž nejvýznamnějším závodem v Komsomolsku fabrika KnAAPO, vyrábějící vojenská letadla Suchoj[10], která zalétávají piloti z nedaleké letecké základny 227. pluku vzdušných sil[11], díky čemuž se nad městem v jednom kuse prohánějí stíhačky a bombardéry. Občas samozřejmě nějaké éro spadne (poslední, taktický bombardér SU-24, spadlo dva dny před mým příjezdem, tj. 6. července).
Samozřejmě se zde nacházejí na břehu řeky také loděnice a jako v každém sibiřském městě i dřevozpracující kombinát, jenž fedruje dřevo v různých formách do Číny a Japonska, odkud ho následně jiné ruské firmy dovážejí několikanásobně zhodnocené ve formě nábytku.
Nachází se zde také monitorovací stanice ruského globálního navigačního družicového systému GLONASS, jenž byl vyvinutý v SSSR jako obdoba amerického vojenského satelitního systému GNSS[12] GPS a nyní je provozovaný ruskou armádou.
Když vystupuji z autobusu MHD na třídě Pjervostrojitělej, poblíž hlavního pravoslavného chrámu, napadá mne, že Komsomolsk na Amuru symbolizuje do jisté míry sovětskou éru. Nejen tím, že byl pojmenován na počest komsomolců (členů Komunistického svazu mládeže Sovětského svazu), kteří byli - vedle vězňů a válečných zajatců - hlavními budovateli magistrály, ale i tím, že až donedávna zde nebyl ani jediný chrám. Např. i výše uvedený zdejší hlavní pravoslavný svatostánek, katedrální chrám Kazaňské ikony Matky Boží[13], byl postaven teprve v r. 2001. V poslední době se naopak výstavba svatostánků v tomto kdysi veskrze ateistickém městě celkem rozmohla. Vedle chrámů a modliteben adventistů, metodistů a baptistů zde lze s Bohem komunikovat i ve svatostáncích nejrůznějších více či méně obskurních církví - Svědků Jehovových, Církve Živého Boha, Věčného života, Pramene života, Svatého proroka Ilji či hnutí Eschol.
Paradoxem je, že zatímco velká mešita "Núr" na křižovatce prospektů Lenina a Kirova (v samém centru města) je právě v těchto dnech dokončována, místní židovská obec Jachad se na postavení synagogy nezmohla.
I když na druhou stranu je to celkem pochopitelné. Zatímco totiž většina ruských Židů po r. 1948 postupně emigrovala (hlavně do Izraele a USA), muslimů i na Dálném Východě naopak razantně přibývá. Současný odhad hovoří až o 5 000 muslimech jen v samém Komsomolsku na Amuru.[14]
S výše uvedenou tematikou duchovní obrody stalinského Komsomolsku nepřímo souvisí i moje odpolední schůzka s přáteli z divadla KnAM, kteří jsou členy zdejší buddhistické sanghy. Nyní však za nimi jdu jako za divadelníky. A rovněž se zcela racionálním záměrem. S Vladimírem Dmitrijevem jsme dohodnuti, že spolu půjdeme dnes vyřídit mou registraci pobytu, abych měl tuto byrokratickou formalitu z krku.
Netušíc, jak je třída Pjervostrojitělej dlouhá, vystoupil jsem již na první zastávce a nyní šlapu několik kilometrů pěšky, jelikož divadlo KnAM se nachází v č. 15, tedy téměř na jejím druhém konci (či začátku).
Když konečně přicházím k uvedenému domu, ještě si kontroluji správnost adresy, jelikož na uvedeném čísle se nachází dlouhý činžák a jediný vchod vede do jakési restaurace. Při podrobnější obhlídce si všímám na stěně domu nápisu "Divadlo KnAM", umístěného nad přízemními okny, který jsem předtím přehlédl, očekávaje nějakou samostatnou budovu nebo aspoň výrazně vyznačený portál. Ovšem, ať se rozhlížím, jak chci, nevidím žádné dveře nalevo ani napravo. Usuzuji tedy, že bude asi třeba celý blok obejít.
Obcházím tedy blok a koukám po nějakém nápisu nebo zhruba ve středu dvora potkávám u kontejneru na odpadky chlapíka, jehož se ptám, kde je tu vchod do divadla. Na to mi dotyčný odpovídá: "Nazdar Františku, už tě čekáme", a vede mne k jedněm z ocelových dveří, jež vedou do jejich království.
Zde tedy sídlí ona takřka undergroundová divadelní scéna, první ruské soukromé divadlo, jež vzniklo - jako ochotnické sdružení - již v r. 1988. V "kanceláři", jejíž stěny jsou pokryty množstvím obrazů přátel-výtvarníků, mne vítá drobná, usměvavá blondýnka, Taťjana Frolová, umělecká vedoucí, režisérka a duše této nevšední divadelní scény.
Jestliže jsem v úvodu této kapitoly napsal, že Komsomolsk neoplývá žádnými kulturními pamětihodnostmi, musím své vyjádření v souvislosti s divadlem KnAM trochu poopravit. Toto divadlo totiž " kulturní pamětihodností" je. Samozřejmě nikoliv jeho sídlo samotné (aspoň ne zvenčí), nýbrž jeho kolektiv a umělecké projekty, které stojí určitě za návštěvu jeho představení, pokud se někdy v tomto městě ocitnete.

Paradoxem ovšem je, že ačkoliv jejich inscenace sklízejí vavříny na mezinárodních festivalech - ve Francii, Švýcarsku, Singapuru atd. - většina místních obyvatel na jejich představení nikdy nebyla. Navzdory svému avantgardnímu zaměření a nezájmu konformních spoluobčanů našel soubor porozumění u vedení města, díky němuž má aspoň bezplatně k dispozici výše uvedené prostory. Zde, kromě prezentace vlastních inscenací, hostí i partnerské ansámbly, jakož i hudebníky z celého Ruska.
Momentálně panují i zde divadelní prázdniny, takže mám možnost seznámit se pouze se zákulisím divadla a hlavními protagonisty v civilu.
S Táňou, jež má ještě nějakou pracovní schůzku, si dohadujeme setkání na večer. S Vladimírem pak vyplňujeme dotazník k registraci pobytu a poté ho odcházíme podat na hlavní poštu. Zpočátku to, aspoň podle zakaboněného obličeje ženy za přepážkou, vypadá na problematické jednání. Zvláště, když ani nemám migrační kartičku, jejíž kopii bych měl k formuláři přiložit. Nakonec vše proběhne kupodivu naprosto hladce. Paní vůbec nekontroluje obsah formuláře a tiskopis zhodnotí kýženým razítkem. Jsa překvapen vývojem událostí, dovolím si tetku požádat ještě o razítko do mého cestovatelského zápisníku. A ona se poprvé za celou dobu usměje a notes mi skutečně oštempluje.
Jakmile mám z krku úřední formality, vydáváme se s Vladimírem na procházku městem, během níž mne - cestou k řece - seznamuje s několika památníky, vesměs spojenými s bolševickou revolucí, druhou světovou válkou a budováním socialismu.
Když stojíme na břehu Amuru, ukazuje mi, kam až sahala vodní hladina během předloňských záplav, označovaných za nejhorší v ruské historii. Se zápalem mi popisuje ohromné nasazení místních záchranářů, vojáků a dobrovolníků, kteří zde v září 2013 bez oddechu budovali protipovodňové hráze. A jak poté, co zesílil vítr, jenž zvedal několikametrové vlny, jež hrozily hráz protrhnout, několik tisíc lidí vytvořilo po celé délce hráze 5 kilometrů dlouhý živý řetěz, jenž držel několik kilometrů dlouhou plastickou plachtu, kterou odrážel vlnobití.
Byl to boj o přežití. Pokud by se totiž hráz protrhla, přílivová vlna by zaplavila polovinu města, čtvrti se 100.000 obyvateli, až do výšky až 10 metrů. Jen tato lidská stěna, čelící ledovým vlnám a vichřici, tehdy zachránila město před zaplavením. Tisíce lidí se střídaly na hrázi po 8 hodinách několik dní.
Kousek od Amuru se loučíme, jelikož Vladimír již pospíchá na pravidelné meditační soustředění jejich sanghy, jež se koná nedaleko odtud. Na 10. poschodí věžáku na Okťjabrském prospektu[15] se totiž nachází centrum buddhistické školy Karma Kagju, náležející k tibetské linii lámy Ole Nidala. Zde se konají meditační cvičení, jichž se účastní i jeho kolegyně Taťjana, každé úterý a čtvrtek večer.
Já se pak vracím přes park okolo Dramatického divadla na třídu Pjervostrojitělej, která vede přímo k nádraží, kde si chci koupit jízdenky na vlak do Sovětské Gavaně. Pokud budou.
Lístky mají, takže si kupují jízdenku na zítra do Gavaně a rovnou i na 15. července ze Sovětské Gavaně do Vladivostoku.



Cestovní zápisky 0706_2015 – Přestupní stanice Tynda

3. října 2015 v 22:59 | frhk |  REPORTÁŽE Z CEST

0706_2015 - Přestupní stanice Tynda

Okolo půlnoci trať překračuje poblíž stanice Chani hranice Zabajkalska a Amurské oblasti, načež pokračuje podél jakutských hranic až do Oljokmy.
Kousek za Oljokmou se stačí k jihu, pokračujíc podél stejnojmenné řeky až do Juktali, resp. za městečko Usť-Njukža. Odtud se pak stáčí k východu, aby se vyhnula skalnímu masívu i meandrovitému toku řeky Njukža, a po 25 km se znovu spustila jihovýchodním směrem.
Zhruba od stanice Čilči po Larbu jedeme dvě hodiny podél Njukži přímo na jih a poté zhruba jihovýchodním směrem až do Tyndy. Tam přijíždíme po poledni (tj. v 6.42 moskevského času).
Deset minut se vlak plazí okolo ruin, smetišť a opuštěných stavenišť s rezavějícími jeřáby než zastaví na nádraží, kde se loučím se svými novými přáteli - Vasjou a Romanem.
Jde o významný železniční uzel, v němž se křižuje BAM se severojižním koridorem, Amursko-jakutskou magistrálou (АЯМ), jež na jihu - ve stanici Bamovskaja - propojuje BAM s Transsibiřskou magistrálou a na sever vede do Jakutska.[1]
Tedy do Jakutska. Tento údaj je třeba poněkud upřesnit. Přestože totiž fyzicky koleje sice opravdu končí nedaleko jakutské metropole, do města Jakutsk se zatím vlakem dostat nelze. Mezi slepou kolejí, končící u Nižného Besťjachu na pravém břehu Leny, a místem, kde by mělo stát jakutské nádraží, leží zhruba kilometr široké řečiště a poslední most přes Lenu leží 2000 km níže proti proudu (v Usť-Kutu).
V praxi tedy osobní vlaky vesměs končí v jakutské stanici Něrjungri, občas některé spoje pak v Tommotu.[2] Trať do Jakutsku je sporadicky využívána pouze pro nákladní vlaky, jež většinou končí na některé firemní vlečce. Z posledního dostupného nádraží v Tommotu se tedy cestující mohou do Jakutsku dostat jedině maršrutkou nebo autostopem (Greyhound nebo lůžkové autobusy typu Megabus-Sleeper zde určitě nepotkáte). To znamená drkotat se zbývajících 470 km po hliněné cestě, což představuje zhruba 8-12 hodin jízdy, v závislosti od počasí a délky strávené čekáním na přívoz na břehu Leny.[3]
V tomto odhadu není bráno v úvahu extrémně špatné počasí, jelikož v případě dlouhotrvajících či přívalových dešťů se cesta změní v oraniště a všechny odhady se mění v sázku do loterie. Zrovna tak mohou harmonogram dopravy zcela narušit záplavy nebo nahromadění ledových ker v povodí Leny, jež zastaví plavbu trajektů, anebo prosté noční přerušení fungování přívozu. Tento obsáhlejší komentář by měl být upozorněním pro případné cestovatele, aby se nedali zmást linkou fakticky imaginární železniční trati, narýsovanou na mapách, a svými evropskými příměry při kalkulaci vzdáleností a plánování programu.
Jelikož jde o tak frekventovanou stanici, předpokládal jsem, že si v Tyndě přinejmenším nabiju akumulátor notebooku, v optimálním případě třeba i popracuji na internetu, bude-li na nádraží veřejné wi-fi připojení. Omyl. Na celém nádraží, navzdory celkem modernímu interiéru, není jediná veřejně přístupná elektrická zásuvka a ve VIP-čekárně/noclehárně chce baba za nabíjení zaplatit 100 rublů za hodinu. Už z principu ji posílám do háje, byť vedle stojící paní se hned nabízí, že to zaplatí za mne.
Akorát když vycházím z oné čekárny, narazím na schodech na Vasju. Prý mě hledá, jelikož zjistili, že i oni pokračují ještě několik zastávek stejným vlakem jako já. Takže budeme čekat společně. Tudíž se můžeme vystřídat u zavazadel a postupně si všichni tři odskočit nakoupit a najíst.
Svěřuji tedy Vasjovi svá zavazadla a vyrážím se podívat do města, které je vzdáleno zhruba kilometr. Od nádraží vede do města chodník lemovaný po obou stranách tlustými teplovodními potrubími.
Samozřejmě toho zde moc k obdivování není. Spíše doufám, že přímo v centru nakoupím lépe a laciněji než v nádražním bufetu. Taky omyl. Sortiment v místní samoobsluze, nacházející se za sídlem samosprávy, připomíná naše socialistické obchody. Kupuji tedy aspoň chleba, jogurt a můj oblíbený krabí salát (samozřejmě bez krabů), udělám pár fotek a jdu nazpět.
Při zpáteční cestě si ještě fotím pomník s jakýmsi podivným hydroplánem stojící poblíž nádraží. Údajně jde o průzkumný letoun ANT-4, jenž se v r. 1940 zřítil do Barančejevského jezera u Taksima, odkud byl vyzdvižen v r. 1982. Zřejmě jde však jen o kopii tohoto letounu.
Po 5 hodinách čekání nasedáme znova do vlaku poskládaného z různých souprav, tudíž nejdou čísla vagonů chronologicky po sobě. Době, kdy jezdil po trati Tynda-Komsomolsk-Sovětská Gavaň jeden vlak za druhým (všechny o 10-15 vagonech), totiž už dávno odzvonilo. Proto také dodnes nebyla celá tato trať elektrifikována a je z velké části dosud jednokolejná.
Ve stanici Bestuževo, kde vlak vítá jen smečka toulavých psů, se naše cesty s Vajsou a Romanem po pěti dnech definitivně rozcházejí. Oni zde přesedají na lokálku směr Jakutsko.
Výpravčí, zaneprázdněný telefonováním, dává strojvedoucímu pokyn plácačkou přes okno kanceláře. Vlak se dává do pohybu, mávám naposledy kamarádům a pak jdu vařit instantní večeři. Poté, nemaje v okolí nikoho, kdo by jevil zájem o navázání komunikace, se odebírám na své poschoďové lůžko.

0707_2015 - Napříč Amurskou oblastí

Ráno se snažím co nejdéle dřímat, jelikož po týdnu cestování Sibiří se už člověk pozorování okolní krajiny dostatečně nabaží a snaží se pak jen nepropást nejzajímavější místa.
Právě když snídám, přejíždíme okolo deváté před Fevralskem zhruba pět set metrů širokou řeku Selemdžu a krátce nato druhou, jménem Byssa.
Po snídani usedám znovu k oknu, abych sledoval krajinu podél trati. Momentálně ji tvoří hustý porost sotva metrových břízek, z něhož tu a tam čouhá ohořelý pahýl stromu.
Okolní terén je mírně zvlněný, spíše kopcovitý než hornatý. Okolo poledne, kdy projíždíme stanicí Isa, vede trať v nadmořské výšce okolo 450 m. Za Isou začíná mírně stoupat, takže během hodiny se vyšplháme o 150 výše. Stanice Mustach se nachází již ve výšce zhruba 600 m n.m.
Ve výšce 600-650 metrů vede trať až na hranice Chabarovského kraje, tvořené hřbetem Turana, který přejíždíme - kousek za stanicí Uľma - v půl jedné odpoledne. Přírodní scenerie se poněkud změnila. Trať nyní obklopuje smíšený les, jehož podrost tvoří bordově kvetoucí kapradiny. Mezi stromy tu a tam prosvítají i oranžové lilie (saranky) a fialové kosatce.
Za Etyrkenem se trať mírně svažuje, během hodiny se pohybujeme zase zhruba o 100 m níže. Na několika místech míjíme nedávným požárem do červeno-oranžova zbarvený lesní porost, kontrastující s okolní zelení a šmolkovou oblohou.
Následuje řada zastávek, kde vlak vesměs pouze čeká, až se uvolní kolej - Šugara, Stlanik, Kyčyranky, Čabangda ...
Vlakem chodí průvodčí a pokouší se prodat cestujícím různé blbosti. Plyšáky, flešky ve tvaru lokomotivy, otvíráky na konzervy s logem Ruských železnic. Jak se zdá, jejich vedení se zaobírá, namísto problémů nefungující ventilace v přestárlých vagonech, organizací této "přidružené výroby".
Okolo 17. hod. přejíždíme za městem Bureinsk po mostě, z obou stran hlídaném vojáky se samopaly na strážních věžích, další mohutnou řeku - Bureju. I ta dosahuje v tomto, nejužším místě, šířku několika set metrů. Na sever i na jih od místa přemostění se ovšem rozlévá do šířky až kilometrové.
Čtvrt hodiny nato následuje Novyj Urgal. První "normální" stanice od rána (poslední byla Fevralsk). Označením "normální" myslím takovou, kde je aspoň nějaká nádražní budova s bufetem a okolo vidět i jakousi zástavbu. Většinu zastávek totiž tvoří jen malý domek uprostřed tajgy, příbytek výpravčího, případně ubytovna drážní čety. Anebo jde o seřaďovací nádraží (tzv. ranžír), které slouží k přepojování jednotlivých vozů nebo skupin vozů mezi jednotlivými nákladními vlaky. Na těchto zastávkách tudíž staví náš vlak tak na 2 minuty, pro případ, že by tu chtěl náhodou nastoupit či vystoupit nějaký traper či železničář, anebo zde čekáme, až nám uvolní jednokolejnou trať protijedoucí vlak.
Již za soumraku, okolo 19.30, zastavujeme ve stanici Soloni. Jak je zřejmé z desítek zpustlých a rozpadlých budov, zarůstajících křovím, kdysi se jednalo o významnou stanici. Těžko odhadnout, je-li současný stav důsledkem "rozvalu", tj. zhroucení sovětského režimu, anebo před sebou máme stopy starší, z období úpadku zdejší ekonomiky po zániku Gulagu[4].
Drtivá většina průmyslových podniků na Sibiři byla totiž ve 30. až 50. letech minulého století postavena na využívání otrocké práce a poté, co jim přestal Gulag dodávat bezplatnou pracovní sílu, jednoduše zkrachovaly.[5] Tak, jako po celé Sibiři, i ve zdejším Kodarském pohoří kdysi byla řada trestaneckých lágrů, zřízených hlavně poblíž šachet, v nichž se ještě donedávna těžil uran a železná ruda.
Když Sibirjaci odvedle - kteří už čtvrtý den v kuse mastí karty - vidí, jak fotografuji tyto ruiny, sarkasticky k tomu poznamenávají, že mnohé objekty na trase BAMu se změnily v ruiny ještě dříve, než byl BAM dostavěn. Jeden z nich k tomu na vysvětlenou dodává, že v pozadí zrodu této železnice stály spíše vojenskostrategické plány než záměry ekonomické, ačkoliv halasně proklamovaným cílem BAMu bylo ulehčení masivní exploatace bohatých zdrojů nerostných surovin. V budovatelské euforii snili sovětští představitelé o vybudování desítek nových měst podél železniční trati a osídlení nehostinných krajů od Bajkalu po pacifické pobřeží. Dnes však prý většina z těch, která se vůbec podařilo vybudovat, spíše živoří a namísto plánovaného nepřetržitého dopravního vytížení trati se po ní až donedávna denně pohybovalo v obou směrech pouze několik vlaků. Z mnohých plánovaných železničních zastávek, jak sami vidíme, zůstalo jen u vybudování domku drážní obsluhy s názvem stanice, aniž by se kolem nacházela nějaká obec.
Vzápětí se ozývá i má spolucestující, učitelka z Něrjungri, s poznámkou, že jelcinovská banda zaprodala zemi mezinárodnímu kapitálu a nebýt presidenta Putina, už by si Američani s Číňany Rusko dávno rozparcelovali.
A už tu máme klasickou diskuzi na téma perestrojky, "rozvalu sojuzu", lstivé židovské lobby a vlastizrádné činnosti "vraga naroda" Gorbatého (tj. Gobačeva).
K tomu si přisadí další chlapík, podnikatel z Novokuzněcka, s tím, že je to všechno jedna banda. Co prý můžeme očekávat od celé vládnoucí garnitury, když patriarcha pravoslavné církve Kyril má izraelské občanství a presidentova ex-manželka žije v luxusní vile, kterou jí ve Španělsku koupil Putin za několik set milionů rublů, a sám president nosí milionové hodinky.
Svá slova pak ještě doplní příběhem, jak prý u nich jakýsi občan napsal Putinovi otevřený list, zhruba v tomto znění: "Vladimíre Vladimíroviči. Prosím Vás, nejezděte k nám už na návštěvu, nebo celý rozpočet města znova padne na organizaci Vašeho pobytu."
Jak je zřejmé, díky tomu, že během svých cest naslouchám místním lidem a diskutuji s nimi v maršrutkách a vlacích, na ulicích i v bufetech, v universitních posluchárnách i na pracovištích, mám mnohem lepší možnost seznámit se s realitou současného Ruska, než profesionální žurnalista, jenž chodí hlavně po tiskovkách, většinu času tráví v metropoli a pokud odtud vytáhne paty, pak letí letadlem.
Během diskuze projíždíme tunelem u Dusse-Aliň, ve výšce 800 m, a pak se pomalu spouštíme podél řeky Čjort do Suluku. Odtud vede trať podle stejnojmenné řeky, jež se posléze vlévá v Amguň. Nyní je trať obklopena hustými lesy.
Okolo 20. hod. se u stanice Mogdy trať prudce stáčí severovýchodním směrem a další čtyři hodiny, tedy skoro do půlnoci, vlak jede podél řeky Amguň. Až do Postyševa. Trať tuto řeku, jež představuje hlavní přítok Amuru, během dvě stě kilometrů pětkrát překonává. Naposledy po mostě za Postyševem, odkud se stáčí zhruba jihovýchodním směrem, pokračujíc - již nad ránem - okolo jezera Evoron. Do Komsomolska na Amuru je trať BAMu vedena od severu.



Cestovní zápisky 0703_2015 – Žhoucí Sibiří

3. srpna 2015 v 1:32 | frhk |  REPORTÁŽE Z CEST

0703_2015 - Žhoucí Sibiří

Sotva se ráno probudíme, uličkou již pobíhají první vlakoví obchodníci. Babky nabízejí kožešinové ledviňáky, pletené šály, ponožky a plédy.
Příroda kolem trati je víceméně fádní, typická tajga. Březové háje se střídají s blaty, z nichž čouhají pahýly břízek olámaných vichřicemi. Louky jsou místy zbarvené do fialova květy ivančaje[1] nebo do oranžova zářivými ogoňky[2], nazývanými také "sibiřské růže" nebo "květiny skřítků"[3]. (Tento květ, jenž se udurmutsky nazývá italmas [италмас], je i udurmutským národním symbolem.)Už od Uralu lze okolo trati vidět také pásy či celé plochy porostlé zhruba metr vysokými bílými květy arunkusu (udatny)[4]. V místech, kde je trať obklopena lesem, se vyskytuje i hustý kapradinový porost.
Ještě není ani poledne a teplota ve vagonu se opět pohybuje okolo 33° C. Cestující letargicky otírají čúrky potu stékající jim po tvářích a lijí do sebe litry vody, čaje a limonády.
Ve stanici Tajga přichází hluchoněmý chlapík, jenž prodává malé ikony, resp. ikonky, jelikož jde o obrázky velikosti zhruba 6x4 cm. Jednoduše roznese po celém vagonu svůj sortiment, na každý stolek položí několik obrázků s informačním letáčkem, které poté znovu posbírá do tašky. Po něm přichází děvče s košíky jahod a třešní, následuje babka nabízející cedrové oříšky, šišky a pryskyřici.

0704_2015

Před polednem zastavujeme v Tajšetu, kde se hlavní sibiřská železniční tepna rozdvojuje. Odtud budeme tedy pokračovat po BAMu (Bajkalsko-amurské magistrále), kterou mám zatím projetou jen částečně.
Tajšet je od počátku klíčovým bodem magistrály, jelikož již trať na úseku Tajšet-Bratsk (jenž byl zprovozněn r. 1947, stejně jako trať Komsomolsk-Sovětskaja Gavaň na východě), následně prodloužená z Bratska až do stanice Lena a přístavu ve městě Usť-Kut[5], byla sama o sobě plnohodnotným a důležitým dopravním koridorem.[6]
Ve 13.30 (Mosk.č.) projíždíme po hrázi Bratské přehrady. Vlevo leží hydroelektrárna, vpravo máme výhled na impozantní jezero. Bohužel, je pod mrakem a kopce v dálce jsou navíc zahaleny dýmem z lesních požárů.
Za Bratskem se přírodní scenérie začíná měnit. Terén je kopcovitý. Lesy převážně borovicové, resp. smíšené - borovicovo-březové. Trať pokračuje z Bratska zhruba severovýchodním směrem, do Usť-Kutu, jenž je hlavním dopravním uzlem, skrze nějž putuje drtivá většina zboží z centrálních oblastí do Jakutska. Zde se totiž překládá většina nákladu pro Jakutsk z vlakových souprav na lodě, jelikož odtud je splavná řeka Lena[7] a tudíž zde leží důležitý přístav (kuriózně se tamní železniční stanice se ovšem jmenuje také Lena a nikoliv Usť-Kut jako město v němž se nachází!).

0705_2015

Za Usť-Kutem (Lenou), kterým projíždíme časně ráno, se trať stáčí opačným směrem, k jihovýchodu, tedy k Bajkalu. Mezi stanicemi Kirenga a Goudžekit projíždí vlak nejdelším přibajkalským tunelem, příznačně nazvaným Bajkalský, dlouhým 6686 km, který - jak jsem slyšel - dal stavbařům pořádně zabrat kvůli komplikovaným geologickým podmínkám (mj. se nachází v pásmu zvýšené seizmické činnosti a tektonických zlomů) a snad i proto je opředen historkami o nadpřirozených jevech, vyskytujících se během jeho stavby. Jak mi předloni vyprávěla moje známá, ředitelka Muzea východosibiřské železnice, mezi bývalými budovateli se traduje, že během ražby tohoto tunelu z času na čas začali vzduchem poletovat jakési ohnivé kuličky velikosti pingpongových míčků. Po nějakém čase si uvědomili, výskyt těchto ohnivých kuliček vždy předznamenává objevení se masivních vývěrů, při nichž začala ze stěn tryskat voda. Tyto průsaky, které opakovaně zapříčinily zaplavení tunelu, neúměrně prodloužily dobu stavby, jelikož bylo nutno hledat nové technologické postupy, jak se s nimi vypořádat. [8]
V Severobajkalsku Vasja kupuje od babky na peróně tři uzené omuly, babička odvedle, jež veze vnuka z Altaje na prázdniny do Taksima, nám k tomu ještě přidá domácí ředkvičky. A když to pak zapíjíme zdejším čepovaným pivem, jež má teplotu jako ze sedmého schodu, aspoň na chvíli zapomínáme na úmorné vedro, jež nás trápí celé dny.
Poté, co jsme projeli čtyřmi Mysovými tunely (o celkové délce 4,5 km), máme mezi Severobajkalskem a stanicí Kičera zhruba hodinu možnost kochat se pohledem na Bajkal, jehož severní pobřeží pomalu objíždíme, a desítky jezírek vzniklých jeho pravidelnými rozvodněními, lemujících trať od Nižněangarska. Právě s tímto úsekem se pojí další zkazka o nadpřirozených silách projevujících se během stavby BAMu. A to o přízraku z močálů.
S tímto podivným fenoménem se setkali dělníci při stavbě úseku mezi stanicemi Nižneangarsk a Novyj Uojan, jenž vede rozsáhlými bažinami. Zde museli dělníci zapouštět hluboko do země mohutné mostní pilíře, přičemž se tu prý opakovaně setkali s přízrakem, jenž je natolik vyděsil, že někteří odmítali na tomto úseku pracovat. V husté mlze, která se na tomto úseku takřka denně vyskytovala, si mnozí dělníci všimli, že je z mléčného příkrovu pozorují jakési oči. Následně se chumáč mlhy před jejich zrakem zformoval do podoby děsivé postavy. Když se postupně v močálech utopilo několik dělníků, mezi jejich spolupracovníky burjatského a evenkského původu vypukla takřka hysterie a nikdo z nich zde nechtěl dál pracovat.
Těžko se vžít do tohoto tématu za slunečného letního dne, ale věřím, že sychravé podzimní ráno v severoburjatských bažinách zahalených hustou mlhou působí na psychiku trochu jinak, i kdybychom si odmysleli nadpřirozené fenomény.
Dnes jsou hory na protějším břehu, ohraničující severovýchodní pobřeží jezera, ještě po ránu zastřeny oparem, ale obloha je azurová.
Od Kičery trať víceméně kopíruje tok řeky Věrchnaja Angara, kterou občas přetíná, takže chvíli vede po jejím pravém, poté zase levém břehu až po stanici Kjuchelbeker.
Zde typická se močálovitá tajga střídá s borovým lesem. Trať, kopírující nyní tok řeky Angarakan, pozvolna stoupá. Vede údolím mezi dvěma horskými hřbety Severomujského pohoří, jež dosahují zhruba výšky Tater, většinou ve výšce okolo 600 m. V dálce z obou stran vidíme ledem pokryté štíty a sněhové závěje v úžlabinách horských svahů.
Okolo půl čtvrté odpoledne (v 9.20 moskevského času) vjíždíme za stanicí Angarakan na 20 minut do Severomujského tunelu. Pokud to zde výslovně uvádím, pak proto, že nejde o tunel ledajaký (tunelů, z nichž řada je několik kilometrů dlouhých, je na této trati 21). Jde totiž o nejdelší tunel v Rusku. A navíc je unikátní nejen svou délkou - 15 km - ale i délkou stavby. Stavěli ho totiž, s několika přestávkami, celých 27 let. Stavba začala r. 1977 a do provozu byl uveden teprve v r. 2003. Během jeho stavby zahynulo 57 dělníků. Mezitím, než byl zprovozněn, trať velkým obloukem obcházela celý skalní masiv, díky čemuž trvala cesta o 2,5 hodiny déle než nyní.[9]
Již uvnitř tunelu trať pozvolna stoupá a mírné stoupání pokračuje i poté, co jsme z něj vyjeli.
Trať lemují žulové a břidličnaté skály, občas mokřadla. Často se podél trati vyskytují i rozsáhlá suťová pole, souvislé plochy pokryté černými kameny či většími žulovými balvany, vzniklé zřejmě během katastrofické události v poměrně nedávné geologické minulosti. Krajina tak místy připomíná gigantickou hromadu navršených balvanů.
Je 16.00 a my jsme se vyšplhali již do nadmořské výšky okolo 1000 m. Před Taksimem projíždíme nad řekou Mujou. Trať nadále lemují vesměs modříny a břízy, mezi nimiž lze občas zahlédnout oranžovou sibiřskou lilii (saranku).
Zhruba 50 km za Taksimem překračujeme mohutnou řeku Vitim, tekoucí na sever do Jakutska, a zároveň i hranici mezi Burjatskou republikou a Zabajkalským krajem. Trať se zde, zhruba v polovině cesty mezi stanicemi Taksimo a Kuanda stočila výrazně k jihu, aby se vyhnula meandrovitému toku Vitimu výše po proudu. Po překonání mostu se stáčí severovýchodně, do původního směru. Dále pokračuje údolími pohoří Kodar[10].
V zastávce Kodar, hned za tunelem (kilometr 1648), protínajícím výše uvedené stejnojmenné pohoří, přistupují dva chlapíci v maskáčích, kteří následně zchlazují naše nadšení nad horoucím počasím sdělením, že ještě před pěti dny lidem v nedalekém Taksimu přes noc zmrzly brambory.
Jejich slova jakoby potvrzoval následný výskyt sněhových ploten v okolí řeky Sjulban, který zaznamenáváme při pohledu z okna, ačkoliv je začátek července a pohybujeme se v nadmořské výšce okolo 1000 m.
Dozvídám se od nich však i jinou zajímavost. Když se zmíním o historii stavby Bajkalského tunelu, sdělují mi, že k podivným, snad nadpřirozeným jevům, docházelo i během ražby tohoto tunelu. I zde z času na čas začaly vzduchem poletovat stejné ohnivé kuličky.
Zde se objevovaly vždy jako předzvěst slabého zemětřesení či závalu, během nichž docházelo k smrtelným úrazům. Přestože stavbyvedoucímu byly takové pověry k smíchu, parťák dal na radu místního šamana, jenž mu vysvětlit, že přízrak muže nezabíjí, ale jen upozorňuje na blížící se nebezpečí, a svým dělníkům poradil, aby vždy, jakmile se tajemný přízrak objeví, přerušili práci a odešli z příslušného místa do bezpečí.
Podle vysvětlení místních šamanů ony ohnivé kuličky byli prý duchové hory, kteří se zpočátku hněvali, že je lidé ruší. Když se s nimi však šamani při rituálech spojili a vysvětlili jim, že železnice místním obyvatelům přinese prospěch, duchové se upokojili a šamanům slíbili, že stavbaře budou ochraňovat před nebezpečím.
O jaký jev zde opravdu šlo, co dělníci skutečně viděli, se nikdy nepodařilo objasnit. Faktem je, že od té doby prý při stavbě Kodarského tunelu nezemřel ani jeden člověk. Na rozdíl od jiných úseků BAMu, jako třeba Severomujského tunelu či Čertova mostu.[11]
Jak vidno, i zdánlivě ryze technologický projekt může mít svou spirituální či mystickou dimenzi.
Již za soumraku projíždíme mezi dvěma velkými jezery - Malým a Velkým Leprindem - čímž je dnešní program vyčerpán a můžeme jít na kutě.



Cestovní zápisky 0630_2015 - Z Ruska do Ruska přes Kazachstán

2. srpna 2015 v 4:24 | frhk |  REPORTÁŽE Z CEST

0630_2015 - Z Ruska do Ruska přes Kazachstán

Za svítání přejíždíme pohoří Ural. Ovšem v jeho nejnižší části, takže pokud by někdo očekával mohutné zasněžené štíty, bude zklamán. Jižní Ural připomíná mnohem více Českomoravskou vysočinu, než Pamír či Alpy.
A pak hranici mezi Evropou a Asií označenou kilometrovníkem 1 777, kterou dosáhla Transsibiřská magistrála v roce 1890.
Krátce po čtvrté ranní následuje Čeljabinsk, první velké sibiřské město[1], ležící na východním úpatí Uralu. Přesněji brána Sibiře, jelikož město je již od r. 1898 (resp. 1905)[2] důležitou železniční křižovatkou, kudy prochází jižní větev transsibiřské magistrály (Moskva-Vladivostok).
Z tohoto důvodu bylo jako strategický bod obsazeno v r. 1918 i našimi legionáři a následně se stalo východištěm jejich slavné sibiřské anabáze, během které dobyli všechna velká města Sibiře, přičemž neprohráli s bolševiky ani jedinou z 256 bitev.[3]
Čeljabinsk se však nesmazatelně zapsal do československé historie hlavně díky tomu, že během ruské občanské války se zde, právě v době konání 1. sjezdu legionářského vojska na Rusi v květnu 1918, odehrál incident mezi místními sověty a československými legionáři, který se následně stal jedním z hlavních podnětů otevřeného boje mezi bolševiky a legiemi, které se bolševici (na příkaz Trockého), pokusili odzbrojit a internovat.[4] (Poté, co předtím všemožně sabotovali pokojnou evakuaci našich vojáků na Východ zdržováním transportů a pokoušeli se demoralizovat naše legionáře podvratnou propagandou).
Většina čtenářů si však dnes, bohužel, dá zřejmě Čeljabinsk do souvislosti maximálně s poměrně nedávnou katastrofou, pádem tzv. Čeljabinského meteoritu (resp. Čebarkulského, podle jezera, do kterého spadl). Tento, údajně až 17 metrů velký meteoroid (meteorit) [5] dopadl poblíž města 15. února 2013, přičemž způsobil poranění více než 1500 lidí a značné materiální škody[6]. (Díky čemuž se stal i propagandistickým nástrojem známého politického klauna Vladimira Žirinovského, vůdce Liberálně demokratické strany Ruska, jenž okamžitě vystoupil s obviněním, že nešlo o žádný meteorit, nýbrž o zkoušku nové americké kosmické zbraně.)
Nedá mi však nezmínit, že mnohem nebezpečnější než následky výše uvedené katastrofy je ekologická časovaná bomba, nacházející se již celá desetiletí za čeljabinskými humny, o které mi vypráví můj spolucestující, jenž v Čeljabinsku přistoupil.
Touto Pandořinou skříňkou je Karačajské jezero smrti, resp. místa, kde kdysi leželo. Dostatečně nebezpečné místo na to, aby se člověk v této oblasti raději moc dlouho nezdržoval.
Po 2. světové válce byl totiž poblíž Čeljabinsku za pomoci 70 tisíc otroků Gulagu vybudován podzemní komplex, skrývající závod na výrobu atomových zbraní, s krycím názvem Majak. Nedaleko od něj vzniklo město pro 100 tisíc obyvatel, původně označované jako oblast Čeljabinsk-40 (resp. Čeljabinsk-65), které teprve nedávno dostalo název Ozjorsk.
Podle dnes dostupných informací vězni, pracující v komplexu Majak, zde byli permanentně vystaveni dávkám radiace až stonásobně převyšujícím bezpečnostní limit. Nebezpečnému záření bylo však vystaveno celá léta veškeré obyvatelstvo širokého okolí, jelikož Majak namísto uzavřeného cyklu oběhu chladící vody jednoduše vodu čerpal a poté vypouštěl nazpět do jezera a do blízké řeky Teča.

V září 1957 pak explodoval v podzemním komplexu Majak jeden ze zásobníků na tekutý radioaktivní odpad a široké okolí zahalil radioaktivní mrak. Bezprostředně bylo zasaženo na čtvrt miliónu lidí a odhaduje se, že celková dávka radioaktivity mohla dosahovat okolo 25% dávky, které byli vystaveni obyvatelé Černobylu. Ještě před markantním výskytem nemocí z ozáření se projevil nárůst radioaktivity plošným úhynem rostlin ve dvacetikilometrovém okruhu od epicentra.
Po této havárii část obyvatel město opustila, ale desetitisíce dalších - kteří se nemohli dovolit jen tak se sebrat a vypadnout - byly ponechány osudu. A hlavně, nikdo je neinformoval, nevaroval, že ještě není všemu konec a může být hůř.
Další velká katastrofa nastala takřka přesně po 10 letech. V r. 1967 došlo v důsledku dlouhotrvajícího sucha k poklesu hladiny jezera, a když bahno - nasycené radioizotopy Cesia 137 a Stroncia 90 - vyschlo, proměnilo se v jemný jedovatý prach, který vítr roznášel do širokého okolí. Odhaduje se, že až okolo půl miliónu lidí dostalo obdobnou dávku záření jako oběti atomové bomby v Hirošimě.
V současnosti je toto jezero takřka úplně zakryté železobetonovou krustou. I tak však může být i krátká procházka po jeho okolí tou poslední, kterou si člověk dopřál. A bomba tiká dál, jelikož jakákoliv rozsáhlá povodeň usazené segmenty vyplaví na povrch a v říční vodě doputují až do arktických moří.
Zatímco naslouchám hrůzostrašnému vyprávění o Karačajském jezeře smrti, blížíme se ke kazašské hranici.

V 9.00 nastupují do vlaku ruští pohraničníci, což je znamení, že se blíží rusko-kazašská hranice.
Krátce nato zastavujeme na poslední ruské stanici, v Petuchově, kde se nachází i stanoviště pohraniční kontroly. Jelikož pohraničníci kontrolují - podle soupisky od průvodčích - jen cizince, tedy mne a pár Kazachů, probíhá kontrola v celkem v pohodě. Zhruba po půlhodině pokračujeme dál.
V 9.40 přejíždíme v Gorbunově hranici Kazachstánu a okolo desáté již následuje první kazašská stanice Mamljutka.
Mezitím probíhá víceméně formální kontrola kazašských policajtů, kteří rovněž kontrolují pouze cestující, kteří budou v Petropavlovsku vystupovat.
Okolo 11 hod. vystupuji v Petropavlovsku, aniž bych tušil, jestli mne bude někdo čekat. Jelikož můj kamarád Alexej mi neodpovídal ani na email, ani na esemesku, poslal jsem ještě narychlo z vlaku zprávu Natálii, sestře mého známého.
Nakonec mne u vagonu čekají oba. Když vidím, že Natália je v pokročilém stupni těhotenství, snad v 8. či 9. měsíci, je mi jasné, že ji nemohu obtěžovat. Dost na tom, že se kvůli mně vláčela v tomhle vedru na nádraží. Poděkuji jí tedy za ochotu a posílám domů.
Venku je hic jak na Sahaře, takže mou hlavní starostí je co nejrychleji vyřešit mé ubytování a potom teprve dumat o případném programu. Petropavlovsk je tak jako tak jen mou přestupní stanicí, takže nemám žádná očekávání.
Jelikož Alexej je zástupcem prorektora Severokazašské státní university a doma zrovna provádí rekonstrukci bytu, řešíme moje ubytování jednoduše. Ubytovává mě v budově university, kde hned v přízemí je několik pokojů sloužících jako ubytovna pedagogického sboru.
No žádná sláva to není, aspoň můj pokoj připomíná spíše dělnickou ubytovnu. Železná postel s drátěnkou, rozvrzaný stůl, židle. Ale, u vedoucí ubytovací správy fasuji čisté povlečení a novou matraci, záchod je na chodbě, sprchy za rohem, takže už mi ke štěstí schází pouze heslo k wifi serveru. Díky tomu se večer seznamuji s novou kamarádkou.
Zaťukám na dveře vedlejšího pokoje, odkud se line světlo, a děvčete, které mi otevřelo, se ptám, zdali nezná heslo k internetovému připojení. Zná. Je to její soukromé wifi. Mám tedy vyřešen poslední problém, otázku komunikace.
Zhruba po hodině mne vyruší klepání na dveře. Uvedené děvče mne přišlo pozvat k sobě na čaj. Hned se mne ptá, zdali nepotřebuji něco vyprat anebo jinou pomoc. Vypráno mám ještě z Kislovodsku, takže se spokojuji se šálkem čaje.
Pijeme tedy čaj s medem a ovocným džemem, přikusujeme sušenky, a já se dozvídám, že působí na universitě jako učitelka tělesné výchovy a zároveň trenérka pětiboje. Konstitucí a bezprostředností plně odpovídá prototypu německé atletky. Ani mne nepřekvapí, když se mi představí typicky kazašským jménem Olga Wagner.




Cestovní zápisky 0627_2015 - Znova na Sibiř

2. srpna 2015 v 4:18 | frhk |  REPORTÁŽE Z CEST

0627_2015 - Znova na Sibiř

Když jsem v sobotní podvečer nasedal do rychlíku č. 059, Kislovodsk-Novokuzněck, myslel jsem, že se po 11 týdnech definitivně, resp. nadlouho, loučím s Kavkazem. Omyl.
Půl hodiny nato v Mineralnych Vodách zbytek mého oddělení, jakož i prostory přilehlé, obsazuje rodina kazašských Ingušů, vracejících se z návštěvy domoviny svých předků (které v r. 1944 vysídlili do Kazachstánu v rámci masových deportací "kolaborantských národů"), a dva Inguši z Nazraně, cestující do jihosibiřského Novokuzněcka.
Ještě než se vlak znovu rozjede, stačíme se skamarádit a večeřet už musím společně s nimi. Díky mé kavkazské společnosti tak fakticky kavkazská etapa mé expedice bezprostředně navazuje na etapu sibiřskou. Navzdory geografické proluce mezi oběma oblastmi.

0628_2015 - Sauna na kolejích

Ráno se probouzíme z mrákotného spánku přímo do sauny. Ve vagonu je 33° C, takže připomíná potní chýši. Klimatizace není ve vagonech této lidové kategorie ("plackartnyj") samozřejmě žádná. Větrání umožňují pouze malá okénka, jež při průměrné padesátikilometrové rychlosti nejsou vůbec s to zajistit cirkulaci vzduchu.
Průvodčí na naše nářky reaguje slovy, že pokud chceme cestovat jako lidi, máme si koupit jízdenky do kupé. Tam je prý klimatizace. Ovšem za dvojnásobnou cenu. Kdo chce šetřit, anebo na takový luxus prostě nemá, musí trpět nedobrovolnou potní kůru, zpestřovanou navíc poslechem stupidní ruské pop-music z reproduktorů.[1]
Poté, co na stanici Kotelnikova - kde jsme všichni poprvé aspoň na chvíli opustili rozžhavené vagony - útočily na náš vlak desítky místních babek nabízejících čerstvé karbanátky a pirohy, různé druhy uzených ryb, vodu s ledem a ovoce, ale i kašmírové šály a ponožky, očekávám, že se cosi změnilo k lepšímu i na magistrále.
Marně se kojím touto bláhovou nadějí. Nádražní perony všech dalších stanic, kde stojíme relativně dlouho, zejí prázdnotou. Tedy pokud jde o babušky s občerstvením, jež vyhání již druhý rok z nádraží policie, údajně v zájmu ochrany pasažérů. Nutno podotknout, že z oněch domácích karbanátků a pirohů mi v životě nebylo špatně, na rozdíl od pochybných uzenin, povalujících se celé dny na pultech hygienicky nezávadných kiosků, jimž se tudíž nadále vyhýbám.
Jelikož na nádraží ve Volgogradu, Saratově i Samaře nebylo po babkách-svačinářkách ani stopy, vypadá to tak, že lepší situace nebude ani za Uralem. Zůstává jen stesk za někdejšími čerstvými karbanátky s brambory nebo vonícími kapustníky a pelmeni.
Jediným zdrojem potravin, kromě vlastních zásob, budou nadále jen uleželé pirohy, narychlo ohřáté v mikrovlnce, oschlé salámy a bagety v celofánu z nádražních kiosků.

0629_2015

Jelikož má knížka má pojednávat o Sibiři a Dálném Východě, a kromě toho popisovat poměrně fádní povolžskou krajinu nemá valný smysl, průběh cesty po Ural zde pojednám jen zběžně, aby čtenář nevypadl z kontextu.
Poté, co jsme v 7.00 projeli Samarou, pokračujeme dál již po trase Transsibiřské magistrály.
Po deseti hodinách cesty přejíždíme most nad řekou Bělaja a podle výskytu mešit a minaretů podél trati si uvědomujeme, že jsme opustili pravoslavné území. Zdejší mešity nejsou ovšem zdaleka tak okázalé jako ty kavkazské.
V 17.15 zastavujeme na necelou hodinu v Ufě, hlavním městě Baškortostánu.
Osazenstvo vagonu tudíž doplňují Baškirci. Zbytek cestujících tvoří příslušníci 58. armády (součásti Jižního vojenského okruhu), vesměs v civilu. Vojáci ovšem tráví většinu času v restauračním voze, takže se s nimi setkáváme jen sporadicky.
V 19.30 projíždíme stanicí Aša a pozvolna se mění dosud fádní krajina. Okolo trati, vinoucí se podél říčky Sim, se objevuje kopcovitý terén.
Půl hodiny nato následuje městečko s poněkud italským (resp. neruským) názvem - Bijanka.
Do očí bije kontrast mezi názvem města a realitou, především však mezi krásným azurovo-bílým chrámem a zchátralými průmyslovými objekty a činžáky okolo trati. Jediným podnikem, jenž dosud ve zdejším okrese funguje, je zřejmě Bijankovská štěrkovna pískovna[2].
Za městem trať začíná pozvolna stoupat horským hřbetem Karatau a pokračuje údolím řeky Nižnaja Bijanka, jež značně připomíná povodí Lužnice. Listnaté lesy se střídají se skalami porostlými borovicemi, mezi nimiž tu a tam rostou i břízy a jedle.
Během půl hodiny, mezi stanicemi Aša a Kropačovo, vystoupala trať zhruba o 200 m.
Zdá se, že ve vesnicích, které za soumraku míjíme, zrovna moc lidí nežije. Svítí totiž jen každý desátý či patnáctý dům. Jedině, že by zdejší tak usilovně šetřili anebo chodili spát se slepicemi.
Jelikož za okny už není nic k vidění a karty i křížovky většinu lidí dávno omrzely, vagon se pomalu ukládá ke spánku. Vojáci, vrátivší se z restauračního vozu, do sebe cpou ještě před spaním čínské instantní hnusy. U záchodů postává skupinka opozdilců, kteří si vzpomněli na večerní hygienu teprve, když průvodčí ztlumila osvětlení, a teď čekají, až se dostanou na řadu.



"Čištění" ruské politické scény

3. března 2015 v 21:32 | frhk |  POLITIKA


Tak zastřelili dalšího Putinova oponenta, bývalého ruského vicepremiéra Borise Němcova, a další Evropany to zřejmě vytrhlo z naivního snění, iluze o Novém Rusku...

Boris Němcov totiž zemřel jen proto, že se snažil implantovat ruské společnosti standardy, které my právě považujeme za úplně běžné, normální.

Neměl prostě jen dost strachu na to, aby mlčel. Jelikož k tomu došlo v Moskvě, většinu lidí to zas tolik nepřekvapí.
Každá země má své tradice a z té ruské se vražda opozičního politika nijak nevymyká.
Kreml ihned označil vraždu Putinova kritika Němcova za provokaci (zřejmě buď ukrajinskou nebo americkou, resp. ze strany samotné opozice), vyřizování účtů ze strany obchodních partnerů, resp. čin zhrzeného ex-přítele jeho přítelkyně, což je - vzhledem k preciznímu provedení, synchronizaci se sněžným pluhem, zakrývajícím v inkriminované době místo činu (záběr kamery), a účasti min. 2 osob - absurdní varianta.

Jednoznačně šlo o exemplární VÝSTRAŽNOU VRAŽDU, která má nahnat strach jeho stoupencům. V případě, že by šlo o odstranění nepohodlného obchodního partnera (jak naznačuje další varianta oficiální provenience) by mafie prostě narafičila nenápadnou autohavárii nebo infarkt…
Stalo se vlastně pouze to, na co jsme my, kteří Rusko trochu známe zevnitř, dávno podvědomě a s obavami čekali. Boris Němcov však není zdaleka první obětí z řad Putlerových oponentů, a bohužel zřejmě ani poslední. Tento atentát je především třeba brát v kontextu celé řady podobných teroristických akcí, abychom získali plastický obraz ruské reality, stavu ruské společnosti. Fyzická likvidace odpůrců je totiž i po rozpadu SSSR a transformaci KGB na FSB standardním nástrojem "regulace politické scény" RF.



Namátkou si uveďme pár příkladů: 24.4. 1994 byl zastřelen Andrej Aidzerdzis, poslanec Státní dumy za LDSR; 2.2. 1995 zastřelen Sergej Skoročkin, poslanec za LDSR; 3.12. 1996 unesen a zavražděn Jurij Poljakov, poslanec za stranu Lidová moc; 3.7. 1998 zastřelen generál Lev Rochlin, poslanec dumy za Národně vlastenecký svaz. Mezi první z těch nejznámějších patří asi vražda Galiny Starovojtovové, poslankyně Státní dumy a spolupředsedkyně strany Demokratické Rusko (jež prosadila v parlamentu zákon o rehabilitaci obětí politických represí a usilovala o přijetí lustračního zákon, který by znemožnil příslušníkům komunistické nomenklatury a KGB působit ve veřejných funkcích), zastřelené 20. listopadu 1998. (V r. 1993 Starovojtovová veřejně informovala o hypotéze, že za smrtí Alexandra Dubčeka mohly stát zájmy sovětské tajné služby KGB.)



V srpnu 2002 byl zavražděn místopředseda Liberální strany Vladimir Golovljov, 17. dubna 2003 pak byl v Moskvě zastřelen i jeho kolega, poslanec Státní dumy a předseda další opoziční strany Liberální Rusko Sergej Jušenkov, známý kritik politiky Kremlu, který na protest proti válce v Čečensku odešel z armády (mj. spoluinicioval vytvoření komise pro vyšetření záhadných výbuchů v obytných domech v Moskvě a Volgodonsku, při nichž zahynulo v r. 1999 téměř 250 osob a které se i podle řady politických analytiků a obhájců lidských práv odehrály v režii ruských tajných služeb). Jušenkov se tehdy stal devátým ruským poslancem zavražděným za posledních devět let. V r. 2005 došlo k atentátu na bývalého ruského vicepremiéra Anatolije Čubajse. V listopadu 2006, krátce po setkání s ruskými představiteli, umírá v Londýně na otravu poloniem někdejší zástupce náčelníka 7. oddělení FSB Alexandr Litviněnko, jenž zveřejnil důkazy o zločinech kremelské kliky (Ve své knize "FSB vyhazuje Rusko do povětří" předložil důkazy, že atentáty na paneláky v Moskvě a Volgodonsku v r. 1999 byly provedeny agenty FSB s cílem svést odpovědnost na Čečeny a získat tak záminku k obnovení čečenské války.).
Za další oběť FSB je považován jeho přítel a spolupracovník italský akademik Mario Scaramella, krátce nato rovněž otrávený poloniem. V r. 2006 "kdosi" otrávil i ruského expremiéra Jegora Gajdara (pokus o vraždu jedem přežila už v září 2004 i Politkovská). V lednu byl 2009 zavražděn, společně s novinářkou Anastasiji Baburovovou, advokát Stanislav Markelov, právní zástupce pozůstalých po obětech ruské armády v Čečensku). V listopadu 2009 pak ve vyšetřovací vazbě v Moskvě zemřel, údajně na selhání srdce, právník Sergej Magnickij, jenž předtím obvinil skupinu vysokých hodnostářů z miliardových machinací. Byl nalezen v cele mrtvý se stopami po brutálním násilí.


17. listopadu 2012 nečekaně zemřel za záhadných okolností (zřejmě na otravu poloniem) v britském Surrey i Alexandr Perepiličnij, jenž byl klíčovým svědkem v kauze rozsáhlých defraudací vysokými ruskými úředníky a po útěku z Ruska získal politický azyl v Británii, stejně jako ruský miliardář a někdejší zástupce tajemníka Bezpečnostní rady RF Boris Berezovskij (kritizující politiku Vladimíra Putina a hlavně vojenské akce v Čečensku), jenž byl v březnu 2013 nalezen oběšený v Londýně (údajně spáchal sebevraždu).

V listopadu 2014 byl v kaluži krve před svým domem nalezen známý Putinův kritik, herec Alexej Děvotčenko (v
r.2011 se vzdal 2 státních cen za herectví "převzatých z Putinových rukou" s tím, že se za ně stydí). Tak už to chodí, kdo tahá čerta za ocas - nedožije se dlouhého věku. ... Jediné, co mne překvapuje, je to, že ještě nezastřelil "neznámý pachatel" dávno i Navalného či Javlinského... V totalitních režimech holt vždy platí "Kdo moc ví, brzy zemře". A úmrtnost informovaných šťouralů v Rusku je skutečně enormní, několikanásobně převyšuje celosvětový průměr (jediný nadstandardní ukazatel ruské reality), jelikož obecně známé případy Magnického, Politkovské a Litviněnka (kteří mj. vinili Putinovu kgb-áckou partu i z organizace beslanského masakru − 300 mrtvých - a atentátů v moskevských panelácích), jsou jen pověstnou špičkou ledovce.




Za poslední desetiletí bylo zabito v Rusku 16 novinářů, od roku 1993 čítá seznam obětí jen z řad žurnalistů už 312 jmen: http://utajenediscipliny.cz/discipliny/strelba-na-kritiky/. Seznam všech publicistů, opozičních politiků, aktivistů, veřejných činitelů či "nepohodlných osob" zavražděných, zmrzačených či zmizelých v Rusku od r. 1991 je monstrózní. Osobně vím i o minimálně třech gubernátorech, kteří zahynuli za podivných okolností.



V posledních 20 letech ovšem padlo rukou zločinců i více než 30 pravoslavných duchovních a několik desítek představitelů dalších náboženství, jejichž smrt byla bezprostředně spjata s jejich činností. Např. v listopadu 2009 byl v chrámu Apoštola Tomáše v Moskvě zastřelen pravoslavný duchovní a misionář Daniil Sysojev, mj. otevřený kritik ultra-nacionalismu. Tak jako Otec Sysojev, byl zavražděn přímo v chrámu i řeholní kněz Grigorij (zločinec mu uřízl hlavu a dal ji na oltář) a tři mniši z kláštera Optina Pustyň; otce Andreje Nikolajeva upálili zaživa spolu s celou rodinou. Protojereje Alexandra Meně, někdejšího disidenta a spoluzakladatele Ruské biblické společnosti a Pravoslavné univerzity, zavraždili sekerou v září 1990 v Sergijev Posadě. Pro své názory měl mnoho nepřátel zejména mezi militantními ateisty a ruskými nacionalisty. Ani jeho vrahové nikdy nebyli dopadeni.

Viz např.ruské linky:

http://www.newizv.ru/lenta/2009-12-22/119458-v-podmoskove-ubit-svjashennik-hronika-napadenij.html
http://rus.azatutyun.mobi/a/26883335.html
http://www.newtimes.ru/articles/detail/95451/
http://politolog.net/russia/kto-dlya-chego-ubil-nemcova-cnn-perevod/
http://lastnews.com.ua/novosti-mira/russian-news/5685-20-let-posle-ubiystva-listeva.html

Zdrojů je však nekonečně mnoho







Připouštím, samozřejmě, i možnost, že likvidaci Němcova nezorganizoval přímo Putin či jeho aparát. Ovšem, pokud je (od r. 1993) starým Putinovým kamarádem světoznámý gangster Semjon Mogilevič
(http://en.wikipedia.org/wiki/Semion_Mogilevich), jenž dodával zbraně teroristům z al-Kajdy a kterého má americká FBI na seznamu nejhledanějších zločinců, a řada podobných výtečníků, člověk nepotřebuje ani moc fantazie, aby došel k určitým závěrům. Jestliže Putin veřejně odsuzuje Němcovovu vraždu, vyvolává reminiscenci toho jak Stalin také požadoval "důsledné vyšetření" vraždy Kirova poté, co na něj poslal "amatérské" vrahy (stejně jako na Trockého).
Nehledě na to, že díky rozpoutané celonárodní hysterii a pogromistickým náladám vůči opozici, které Putin rozpoutal a živí, je tak jako tak zodpovědný za důsledky této nenávistné kampaně. Takže, i kdyby přivedlo nakonec vyšetřování policii k partě zfanatizovaných nácků či šovinistických ultranacionalistů, krev zůstane na rukou toho, kdo na Němcova ukázal jako na terč jejich nenávisti. Někdy není totiž vrah jen člověk, jenž fyzicky zmáčknul spoušť.

Jestliže někteří chytráci argumentují tím, že Putler by si tohle přece nedovolil, jelikož podezření padne automaticky na něj, vychází z pochybné evropské logiky. Někdy se totiž i v podsvětí místo nenápadné, kamuflované likvidace, naopak volí tzv. "manifestační" metoda, kdy má atentát šokovat a z jeho provedení má být naopak zcela zřejmé JAKÝ BYL MOTIV A KDO JE ADRESÁTEM TOHOTO VAROVÁNÍ. Ostatně po bizarním divadle s neznámými "zelenými mužíky" na Krymu a statečnými "horníky a traktoristy" vzdorujícími ukrajinským tankovým divizím je zřejmé, že KGB/FSB už na nějaké maskování s_e_r_e a veřejné mínění je Putlerovi ukradené.

Za pozornost možná stojí i určitá symbolika některých vražd: novinářka Politkovská byla zastřelena v den Putinových narozenin (dárek přátel z "blatného světa"?), Boris Němcov v předvečer plánované masové opoziční demonstrace proti Putinovi.








Kadyrov vybudoval vlastní armádu, ohrožuje Rusko a má prsty i ve vraždě Němcova, tvrdí opozice!
=======================================


Ruský politik Ilja Jašin z opoziční strany Parnas 23. února 2016 publikoval zprávu o vlivu čečenského prezidenta Ramzana Kadyrova. Podle něj si Kadyrov vybudoval vlastní armádu, podílí se na korupci, vraždách a organizovaném zločinu a stal se hrozbou pro Rusko.


Jelikož je celkem pravděpodobné, že v dohledné době přestane ruský zdrojový server fungovat, umísťuji preventivně soubor na svou doménu: http://cadpress.sk/jasinova_zprava_20160222.pdf



DOPORUČUJI také MÉ ČLÁNKY:




Kam dál